„Je to tak. První i druhá etapa byly trochu jako závodění, na které jsme zvyklí z jara,“ pustil se na tiskové konferenci do hodnocení třicetiletý všeuměl ze stáje Alpecin Deceuninck. „Celý den byl supernervózní, neustále jste museli být ve střehu. Právě na to jsme ale jako tým zvyklí.“
A pak se skromně pousmál: „A taky bych, řekl, že jsme v tom i dobří.“
Co dobří, výjimeční. Van der Poel letos ovládl ikonické Milán–San Remo a Paříž–Roubaix. Vyhrál taky klasiky Ename Samyn a E3. Jen jednou z pěti jednodenních startů neslavil, na Flandrech ho předčili Slovinec Tadej Pogačar a Dán Mads Pedersen.
Celkově posbíral z monumentů, tedy pětice nejslavnějších jednorázových klání, už osm vítězství, jen Pogačar je v tomto ohledu z aktivních závodníků lepší – má o jednu výhru víc.
Mathieu van der Poel ze stáje Alpecin-Deceuninck slaví triumf v druhé etapě Tour de France 2025.
Na jaře Van der Poel vždy baví svým technickým uměním, bojovností, zarputilostí, obrovskou silou, pouští se do dalekých úniků...
Jenže pak tu byla Tour.
Na ní velkého vítěze už léta nepřipomínal. I on si to uvědomoval.
„Poslední roky jsem se na ní spíš trápil, i proto jsem za tohle vítězství tak moc rád,“ vykládal.
Snový víkend Alpecinu na Tour. Van der Poel dominoval a přebírá žlutý dres |
Když na Tour v roce 2021 debutoval, ve druhé etapě s dojezdem na Mur de Bretagne získal žlutý dres. Podařilo se mu něco, na co jeho slavný dědeček Raymond Poulidor nikdy nedosáhl. Výsostný trikot pak vezl šest dní, načež ho v horském dějství do Le Grand Bornand odevzdal.
Jenže od té doby ne a ne získat individuální úspěch.
V roce 2021 z Tour posléze podle očekávání odstoupil a připravoval se na olympijské hry v Tokiu. DNF svítí u jeho jména i v následujícím ročníku, tehdy vzdal kvůli neuspokojivé formě.
Na Tour 2022 byl nejlépe pátý v časovce, sezonu nato dvanáctý, loni jedenáctý.
Pořád se sice pouštěl do úniků, jenže bez šance. Z velkého vítěze se postupně stal hlavně superpomocníkem pro sprintera Alpecinu Jaspera Philipsena.
Tahle role mu sedla, Belgičanovi pomohl k deseti triumfům, zisku zeleného dresu a v sobotu i toho žlutého. Ale vlastní vítězství je vlastní vítězství. I on ho pochopitelně chtěl. 1471 dní. Tolik dní se už táhlo od jeho jediného úspěchu.
Trasa letošního 112. ročníku se sprintersko-klasikářským úvodem mu ale sedla. Když ji viděl, ožil a začal věřit. „Vím, že můžu zase vyniknout. I tohle při přípravě hrálo roli,“ vykládal dva dny před Tour na tiskové konferenci.
Druhá etapa přesně taková byla. Celkem 209 kilometrů, v závěru trojice prudkých kilometrových výšlapů. Před cílem ještě jedno kratší stoupání a pak dvě stě metrů rovina, na níž mohl zasprintovat. Zkrátka typická klasikářská trať.
Peloton Tour v deštivé druhé etapě.
Navíc ho po zkušenostech z cyklokrosu a horských kol nerozhodily ani podmínky. Na startu v Lauwin-Planque, malé obci, v níž žije 1600 obyvatel, hustě pršelo. Úzká silnička navádějící autobusy na parkoviště se ucpala, na louce, kde měly týmy stát, organizátoři už dopředu raději umístili plastové desky. I tak se ale auta bořila.
Stáje nestíhaly příjezd, a tak organizátoři informovali: „Start se posouvá o 15 minut.“
Déšť pak skrápěl cyklisty i po startu. Když konečně přestal a pod mraky vysvitlo slunce, o náročnost klání se postarali sami aktéři.
Jeden útok za druhým. Opět byla hodně aktivní stáj Visma Lease a Bike, která se snažila roztrhat pro Jonase Vingegaarda startovní pole.
V jednu chvíli se zdálo, že Dán spolu s Belgičanem Remcem Evenepoelem z Quick-Stepu získávají malý náskok. Rozvášnění belgičtí fanoušci, kteří sto metrů za páskou v Boulogne-sur-Mere vyvěsili vlajky a z reproduktoru jim hrála dunivá muzika, ještě přidali na veselí.
Brzy ale bylo všechno zase jinak. Další nástupy a útoky. Když se dopředu vydával Julian Alaphilippe, bouřili naopak domácí Francouzi.
Legenda Cancellara opět na Tour: Cyklistika je teď lídrem v boji proti dopingu |
Van der Poel si v závěru počínal naprosto zkušeně. Nenechal se vybláznit, hlídal si svou pozici.
„Posledních deset kilometrů bylo trochu složitých. Přišlo několik útoků, ale zůstal jsem trpělivý a doufal, že se všechno zase sjede. Což se vyplnilo,“ popisoval.
Ve finálním kopci se prodral na čelo. V táhlé zatáčce před cílem pak pořádně přidal. Jen Pogačar se ho jakž takž držel.
Van der Poel líčil, že už tehdy tušil, že má vyhráno. „Ráno jsem měl video z cílové pásky a několikrát jsem si ho prostudoval,“ řekl. „Věděl jsem, co chci udělat. A podařilo se mi to perfektně provést. Věděl jsem, že když ze zatáčky vyjedu jako první, mám velkou šanci.“
Hned za cílem zaťal pěst a máchl s ní. Rozběhli se za ním členové realizačního týmu, novináři a když k němu dorazil Philipsen, poplácal ho po zádech. „Dobrá práce, kámo,“ řekl mu.
Jasper Philipsen gratuluje svému parťákovi Jasperu Philipsenovi k vítězství ve druhé etapě i k tomu, že od něj převzal žlutý dres.
Philipsen do cíle vysupěl na čele druhé skupiny s mankem 31 sekund. Že tím přišel o žlutý dres? Nevadilo mu to. Vždyť ho má muž, který mu tolikrát pomohl.
„První zisk toho dresu byl o něco emotivnější, protože to bylo poprvé od dědečkovi smrti,“ porovnával Van der Poel. „Moc jsem si přál závodit na Tour, když tu byl. To se mi nepodařilo, takže Tour v roce 2021 byla hodně speciální. Teď jsem spíš hrdý, že jsem to znovu dokázal. Už to byla nějaká doba. Jsem prostě šťastný, že jsem vyhrál svou druhou etapu.“
Jen u ní zůstat nemusí.
