Ta historka je stará devět let. Tomáš Bábek jako cyklistický bažant vypadl na závodech v německé Chotěbuzi ze sprintu a organizátoři jej stejně jako další neúspěšné hnali na start disciplíny zvané keirin.
„A on mě přemlouval, že jet nechce, že se bojí,“ vzpomíná Svatopluk Buchta, trenér dráhových cyklistů brněnské Dukly.
„Keirin je hodně nebezpečný, bál jsem se pádů. Byl jsem měkkej,“ přibližuje Bábek.
Dnes je 29letý dravec z Brna v klání šesti divochů ženoucích se v šílených rychlostech na kole za motorovým vodičem absolutní extratřídou. Strach je dávno pryč.
Nebo snad ne? „Každý si na startu říká, že se možná rozseká. Máme to podobné jako skokani na lyžích, kteří se taky bojí, že spadnou. Ale strach se musí překonat,“ hlásí Bábek. On sám toho musel překonat mnohem víc...
Když před zhruba deseti lety nastupoval s dalšími zelenáči z Dukly k trenérovi Buchtovi, ten se nestačil divit. „Byla to taková skupinka bledých tváří, které byly extrémně nevychované. A jejich tréninková morálka? To jsem si říkal, že ani není možné,“ vybavuje si bývalý mistr světa na dráze. „Ze třítýdenního kempu museli jet v půlce domů, protože se jim stýskalo. Říkal jsem si, že to nemá žádnou budoucnost.“
A to ještě nebylo všechno. Když po vyřazení na světovém šampionátu na Mallorce potkal v hotelu Bábka, pochopil, že rozhodně nemíří na velodrom. „Říkal, že si půjčili auto a jedou se projet. Když jsem mu pověděl, že může sledovat, jak jezdí ti nejlepší na světě, odpověděl, že se pak možná podívá v televizi,“ líčí Buchta. „Tohle nepůjde,“ pomyslel si.
Musel jsem zjistit, že chci ve sportu něco dokázat
Že by z téhle „tlupy“ mohl vzejít mistr Evropy a celkový vítěz Světového poháru, by zkušeného kouče ani nenapadlo. Stejně jako samotného nositele těchto titulů.
„Asi jsem do toho musel dospět,“ ohlíží se Bábek za telecími lety.
„Byl jsem ovlivněn tím, kolem koho jsem jsem vyrůstal, neměl jsem žádný vzor. Musel jsem zjistit, že chci ve sportu něco dokázat. Předtím mě to taky bavilo, ale nemyslel jsem na to, že bych mohl být šampion. Chtělo to pár dílčích úspěchů, které mi otevřely oči.“ Nebo spíš neúspěchů?
Předstartovní soustředění v podání českého dráhového cyklisty Tomáše Bábka.
Když se loni přes veškerou dřinu neprocpal do olympijského Ria, byla to rána, která by mnohé zlomila. „Ale mě to nakoplo. Zapřel jsem se,“ oznamuje Bábek.
Na dráze se cítil stále silněji. Na průnik mezi úplnou elitu přesto myšlenky neměl. „Když se dařilo, byl jsem zvyklý na čtvrtá, pátá, šestá místa. Nevěřil jsem, že se to ještě někdy překlopí,“ přiznává Bábek, který po střetu s autem před šesti lety strávil tři dny v kómatu a ještě dlouho poté bojoval s následky. A přece se dokázal vydrápat na vrchol.
„Je to pro mě něco nového, ale nechci usnout na vavřínech. Všechno beru s pokorou. Možná i proto, že jsem musel dost protrpět a skousnout hodně porážek,“ prohlašuje muž, který si za svůj vzor vyhlédl britskou legendu Chrise Hoye. „Byl osobnost, člověk na úrovni. Na nic si nehrál, nebyl to žádný namyšlený blbeček, kterých je spousta – vyhrají závod a hned jsou frajírci. On byl šlechetný, titul sir se k němu absolutně hodí.“
Bábek se šestinásobného olympijského vítěze snaží kopírovat nejen svým chováním, ale také jezdeckým stylem.
Ve skrumáži na dráze se nesnaží vyčkávat, ale rázně diktuje děj. „Jsem spíš vytrvalejší sprinter, takže se snažím vzít závod do svých rukou a nečekat, co se stane, protože to je hodně nevyzpytatelné. Chci závod vytvářet sám.“
Tahle taktika mu loni vynesla evropský titul i dvě vítězství v závodech Světového poháru. V dalším letos dojel třetí. „To jsem za to vzal moc brzo,“ uznává. „Soupeři se trochu naučili číst můj styl. Ale především mě vnímají s větším respektem, což je pro mě mnohem příjemnější.“
Když je sprinter na umření
Ještě větší respekt Bábek získá, pokud příští týden dosáhne na „placku“ ze světového šampionátu v Hongkongu. „Určitě chci do finále, a když se do něj dostanu, budu se vší ctí bojovat o medaili. Samozřejmě sním o duhovém dresu pro mistra světa, ale stačí moment, kdy člověk jen lehce zaváhá, a všechno je pryč. Keirin je strašně nevyzpytatelná disciplína, proto jej mám hrozně rád a zároveň ho nesnáším,“ svěřuje se Bábek.
Ještě rozporuplnější vztah má k další disciplíně, v níž větří šanci na úspěch. Kilometr s pevným startem se totiž nově oblékl do brutálního hávu – cyklisté musí kvalifikaci i osmičlenné finále zvládnout za jediný den.
„Nevím, jestli jste viděli, jak vypadá sprinter po kilometru.
Je to tragédie, člověk je na umření,“ přibližuje bronzový muž z loňského mistrovství Evropy.
„Dá se to přirovnat k boxerskému k. o.,“ přisazuje trenér Buchta.
Nyní se po takové „sadě“ musí sprinteři sebrat a za pár hodin absolvovat vyčerpávající šichtu znovu.
Což nahrává těm vytrvalejším, mezi které se řadí i Bábek. „Budu proti jiným ve výhodě, ale pořád je to strašně náročné. Je to obrovská bolest, ten stav po závodě úplně nesnáším. Ale jak to pomine, mám potřebu to udělat znovu. Možná je to úchylné, takový Jekyll a Hyde,“ usmívá se chlapík, který spolu s Pavlem Kelemenem a mládencem Davidem Sojkou pojede také týmový sprint.
Další cíle? Tokio a návrat slávy
Úspěch by přinesl nejen osobní zadostiučinění, ale také vítanou jiskru pro nesmírně atraktivní, ale v Česku přehlížený sport. „Je důležité, aby dráhová cyklistika znovu získala na slávě, alespoň poloviční jako dřív. Snažíme se ji pozvednout a třeba do budoucna docílit stavby nového velodromu,“ podotýká Bábek.
Stařičký brněnský ovál totiž k prvotřídnímu tréninku nestačí, jezdci Dukly tak buď dojíždějí do Vídně, nebo podnikají riskantní výpravy na silnici za vodicím autem.
I za těchto podmínek však vyrostl muž, který je postrachem světových es. A rád by zůstal na špici až do příští olympiády v Tokiu. „Medaile z ní by znamenala vrchol kariéry. Když chce člověk něco dokázat, musí mít v hlavě cíl. Když nevíte, kam jdete, tak nikam nedojdete,“ oznamuje Bábek.
