Na kole to přitom dotáhla daleko, jako málokterá česká závodnice před ní. Dostala se do ženské sestavy UAE, dosáhla na pódium v kláních té nejvyšší kategorie. Kromě toho byla třikrát mistryní republiky a cestovala na olympijské hry do Tokia.
Ale také bojovala se zraněními, která ji komplikovala kariéru víc, než by bylo příjemné. A nakonec právě kvůli zdraví dala cyklistice loni na podzim sbohem.
Žije dál ve španělské Gironě, užívá si péči o psíka, pracuje, studuje a umožňuje tělu, aby se po letech zátěže konečně naplno uzdravilo.
S cyklistikou jste ale vazby nepřetrhala, že?
To jsem ani nechtěla. Protože v tom prostředí pořád pracuji, potřebuji mít přehled, kam se cyklistika ubírá, být v kontaktu se závodníky. Snažím se udržovat v obraze i se udržovat na kole, jen to se úplně nedaří podle představ.
Nestýská se vám po závodech?
Nestýská a musím přiznat, že to je pro mě úleva. Dokážu se na závody dívat spíš z trenérského pohledu, zkoumat taktiku. Ale že by mi chybělo, že nejsem v pelotonu? To vůbec. Naopak jsem si už několikrát říkala: Ty jo, na gauči je cyklistika mnohem příjemnější!
Neumanová vyrazila se svým pejskem fandit k trati Milán–San Remo:
Milano–Sanremo
Rozi’s first road race, even though the beach clearly wins her heart.
And for me, being back at the races, but from a different place, felt peaceful… just happy to be surrounded by familiar faces ✨
Jak těžké bylo dojít k rozhodnutí skončit?
Už jsem to nějakou dobu nosila v hlavě a ještě jsem čekala, jestli se ta moje situace třeba nezlomí. Jestli se i přes ta zranění všechno neurovná a nenakopne od znova. Ale pak jsem měla otřes mozku a všechny korálky se zase rozsypaly.
Před časem jste vyprávěla, že jste musela v prvních dnech po zranění ležet doma v úplné tmě. Jak velký to byl nápor na psychiku?
Rok předtím jsem měla jiné zranění, kdy jsem taky jen ležela a nemohla nic dělat, ale tohle bylo samozřejmě ještě horší. Byla jsem ve tmě a v tichu, dojít si na záchod nebo do ledničky byl můj jediný výkon za celý den. Ale to vlastně nebylo to nejhorší. Nejhorší na psychiku bylo, když jsem viděla, že se to nezlepšuje. Absolvovala jsem první závod a přijela domů s tím, že se mi všechny symptomy vrátily.
A ani lékařská vyšetření nejspíš příliš optimismu nepřinesla.
Doktoři mi tehdy neřekli úplně dobré prognózy pro případ, že bych znovu spadla. Závodila bych s tím, že do toho nemůžu jít na sto procent, a pořád bych viděla to obrovské riziko, že mě další pád může stát i normální život. K tomu je cyklistika nebezpečná i běžně. Tak jsem si řekla, že je pravý čas odejít.
Když hrozí bezprostřední zdravotní riziko, tak je rozhodování asi o něco snazší.
Jít do spurtu s tím, že nesmím spadnout… Na to se mám asi příliš ráda. Prvního června jsem měla výročí pádu, při kterém jsem si otřes mozku způsobila. Přestože to je už rok, doteď se mi objevují nějaké následky. A jezdit na kole jen kvůli tomu, že to je hezký lifestyle – na to jsem zase příliš ambiciózní. Proto jsem chtěla začít dělat něco nového, načít novou životní cestu.
DRUHÝ ZE TŘÍ TITULŮ. Vítězstvím republikového šampionátu v roce 2021 si Tereza Neumanová zároveň vyjela účast na olympiádě v Tokiu.
Zmínila jste, že už v sezoně 2024 jste měla velké zdravotní potíže, co je způsobilo?
Měla jsem špatné sedlo. Dostaly jsme od sponzora týmu značku sedel a já od začátku věděla, že mi nevyhovuje. Řešila jsem to už od prosince, ale i přes lékařské zprávy mi v týmu nedovolili sedlo vyměnit. Došlo to do fáze, kdy jsem musela úplně přestat jezdit na kole. Měla jsem záněty šlach a spoustu dalších zánětů různě po těle, k tomu jsem měla obrovské problémy s pánevním dnem.
Zpětně tak možná paradoxně nebyl přestup do UAE tím nejlepším krokem kariéry?
Asi se na to dá takhle nahlížet, ale tehdy mi přišlo, že jsem dostala tu nejlepší možnou příležitost. A ani teď nemůžu říct, že bych toho litovala. Ale samozřejmě v čím větším a silnějším týmu jste, tím snadněji jste nahraditelní. Takový tým počítá s tím, že někteří lidé kvůli zranění vypadnou. A bohužel velkou část těch dvou sezon jsem to byla já.
Je možné, že zdravotní problémy kvůli špatnému sedlu má víc žen, jen je nikdy nenapadlo to řešit?
Součástí mojí práce v Gironě je i bike fitting. A většina lidí od nás odchází s lepším postavením pánevního dna na sedle. Takže ano, je to strašně častý problém. Lidé si říkají, že když sedí na kole, tak to přece musí bolet. Ale to není pravda.
Někteří sportovci po konci kariéry tápou, co dál se životem. To ale není váš případ.
Poprvé jsem slyšela od doktorů, že možná budu muset skončit už někdy před šesti lety. Prodělala jsem tehdy covid a vyšly mi špatné výsledky krve. Nebylo vůbec jisté, že bude srdce v pořádku. Šla jsem na ultrazvuk a doktoři mi řekli, ať se připravím na to, že to bude padesát na padesát. Takže už v té chvíli jsem řešila, že bych ten sport taky nemusela dělat.
Dá se říct, že jste se na život po kariéře vědomě připravovala?
Minimálně jsem se od té doby koukala kolem sebe a přemýšlela, co by mě lákalo dělat. A když jsem pak loni nemohla vůbec na kolo, tak jsem samozřejmě o budoucnosti přemýšlela hodně. Mám kolem sebe pár lidí, kteří skončili kariéru, a není to pro ně jednoduché. Teprve teď začínají přemýšlet, co by chtěli vlastně dělat. Rozumím tomu a respektuju to, ale sama bych to zažít nechtěla. Věděla jsem, že jakmile skončím se sportem, tak chci začít budovat něco nového.
Konkrétně to znamená, že jste se vrhla na studia.
Nejdřív jsem si udělala kurz mentálního koučinku u Radvana Bahbouha v QED Group, teď jsem začala studovat psychologii profesionálních sportovců v Barceloně. To je něco, co mě lákalo už dlouho, jen s cyklistikou to nešlo dohromady. Takže jakmile jsem skončila, byla to jasná cesta.
Vše pro Tour: horská dřina i výškový stan. Vacek se chystá na velkou premiéru |
Kromě toho jste se dala také na trenérství. Jste přísná?
Mám velmi poctivé svěřence, tak to zatím není potřeba. Jediné, na co jsem přísná, je zpětná vazba. Aby mi říkali, jak se cítí, jaké jsou jejich pocity během tréninku. Díky tomu mám jak čísla, tak pocity, z nich si můžu udělat komplexní obrázek.
Chtěla byste se v nějaké takové roli vrátit do profesionálního pelotonu?
Určitě by mě to lákalo, ráda bych se do vrcholné cyklistiky vrátila. Ale teď se chci rok nebo dva plně věnovat studiím a nabrat co nejvíc zkušeností.
Když se teď na sport díváte i z psychologické stránky – jak těžké je pro sportovce uvědomit si, že jejich výkon neurčuje jejich hodnotu jako člověka?
To je velké téma, které se otevírá stále víc a víc. Tlak ve sportu je obrovský. Spousta sportovců vnímá svou hodnotu v životě jen podle výsledků. Ale ne všechny výsledky se dají ovlivnit. A pokud člověk nezná svoji hodnotu, může to v něm vyvolat negativní myšlenky vůči sobě samému, když se zrovna nedaří. Sportovci jsou zvyklí na nálož pozitivních emocí, kterou dostanou, když podají dobrý výkon. Takže je velmi přínosné najít vztah nebo třeba nějakou aktivitu, která přinese stejné pozitivní emoce i mimo sport.
Musela jste si tím procesem hledání vlastní hodnoty mimo cyklistiku projít také?
Určitě mi to nějakou dobu trvalo, protože skrze výsledky jsem byla hodnocená od malička. V určité části života je důležité si uvědomit, že to není komplexní obrázek. A čím dřív si to uvědomíte, tím líp. Pochopit, že když má někdo lepší výsledky, neznamená to, že je lepší člověk. Koneckonců, sport je pro nás práce. I když je nám často podsouváno, že jako sportovci pracujeme pro společnost, děláme to hlavně sami pro sebe.
