Těžko najít pitoresknější místo pro cíl cyklistického závodu.
V antických dobách na náměstí Piazza del Campo stávalo římské fórum. Ve středověku tady bylo hlavní městské tržiště a jindy během roku se po náměstí prohánějí dostihoví koně na akci Palio di Siena.
V sobotu byla Piazza zase poprvé od roku 2019 obsypaná fanoušky.
Těmi cyklistickými. A ti viděli něco, co zatím nikdo v historii. Tadej Pogačar totiž přijel do cíle Strade Bianche po 50kilometrovém sólo úniku.
VÍTĚZ STRADE. Tadej Pogačar a jeho triumf na Strade Bianche.
„Sakra, ten je vážně neuvěřitelný,“ rozplýval se bývalý šampion Tour a nyní expert Eurosportu Bradley Wiggins.
Slovinec toho dokázal dost. Stal se prvním vítězem Grand Tour, který dokázal slavnou italskou klasiku vyhrát. Zároveň se stal také prvním mužem, který Strade Bianche vyhrál po podobně dlouhém sólu.
Slovinec Pogačar vyhrál po pádu a dlouhém úniku závod Strade Bianche |
Hlavu si z toho ale nedělal.
„Někdo musí být jednou první, ne?“ ušklíbl se v cíli. „Někdy vítěz jede 50 kilometrů sám do cíle, jindy deset, jindy zase vyhraje ve sprintu. Nikdy nevíte, co se může stát.“
Zvlášť u tohohle chlapíka to platí dvojnásob.
Tadej Pogačar během časovky na Tirrenu.
Vždyť sotva v sobotu historicky triumfoval, v pondělí už zase proháněl nejlepší časovkáře na etapovém závodě Tirreno-Adriatico. V časovce skončil třetí, na mistra světa Filippa Gannu ztratil 18 sekund.
Jen těžko hledá limity.
Jet s ním? Nemožné
Ani jemu se v sobotu nevyhnul pád, podobně jako třeba Julianovi Alaphilippovi.
Pogačara to ale nezlomilo, naopak spíš nastartovalo. Když přišel 50 kilometrů před cílem štěrkový úsek Monte Sante Marie, on vyrazil vpřed.
„Byl jsem v té době asi na desátém místě ve skupině a hned mi bylo jasné, že je nemožné ho následovat. Tak silný byl,“ vyprávěl později druhý Alejandro Valverde.
„Já to viděl podobně. Jakmile získal kousek místa, byl pryč,“ uznal i Sepp Kuss z Jumbo-Visma.
Všichni další favorité se po sobě v tu chvíli možná až trochu nevěřícně dívali. Vážně to myslí vážně? Útočit 50 kilometrů před cílem?
Ano, myslel to tak a nechal své soupeře v prachu. Rychle si vypracoval minutový náskok, chvíli měl k dobru dokonce minutu a půl, než začalo být jasné, že tohle je další jeho show.
„I když já jsem si to dlouho nemyslel. Až do posledních pěti kilometrů jsem si nebyl jistý, jestli to zvládnu. I v posledním stoupání k náměstí jsem se pořád díval za sebe, jestli někdo nejede. Jsem fakt strašně rád, že jsem to zvládnul,“ usmíval se.
„A i já se dneska cítím jako vítěz. Bylo jasné, že Tadeje nedojedeme,“ skláněl se před ním Valverde.
Nebyl sám.
Těch superlativ, které na Slovincovo jméno po závodě přišlo, bylo nespočet.
„Mně se na něm opravdu hodně líbí, že pořád úplně nevnímá, jak dobrý je,“ řekl třeba další z expertů Eurosportu Adam Blythe.
Má naprostou pravdu. Spousta cyklistů s podobnými úspěchy by si za vydělané peníze pořizovala jednu drahou věc za druhou, stěhovala by se do Monaka, změnila by životní styl.
Pogačar ne. Dál žije se svou dlouholetou přítelkyní Urškou Žigartovou v bytě ve Slovinsku, dál si užívá svého bezstarostného mládí, luxus neřeší.
A u toho jednoduše vítězí, kamkoliv přijede.
Během své stále kratičké kariéry už je dvojnásobným vítězem Tour (taky nejmladším v historii) a vyhrál i dva klasické monumenty – Lutych-Bastogne-Lutych a Lombardii.
A teď přidal další triumf na velké klasice.
„Až mě to nutí myslet na Eddyho Merckxe na konci 60. let, kdy se v pelotonu choval podobně. Nikdy za celý svůj život jsem neviděl jezdce, jakým byl on. A teď mi přijde, že ho vidím, navíc z motorky přímo v závodě. Cítím se vážně privilegovaný,“ říká k tomu Wiggins.
Dochází mi slova
Sám velký Merckx sledoval Pogačarovo počínání doma v Belgii u televize. A musel se až usmát, když viděl, jakým způsobem Slovinec závodu dominoval.
Připomněl mu totiž trochu jeho samotného v 60. a 70. letech minulého století.
„Víte, já jsem už tolikrát slyšel, že tohle je můj nástupce, tohle je nový Merckx, ale ti kluci na to nikdy neměli. S Tadejem si ale myslím, že na tom něco bude,“ překvapil 76letý Belgičan.
Ale má pravdu.
DVĚ LEGENDY. Mark Cavendish a Eddy Merckx před startem devatenácté etapy Tour de France.
K Merckxovi byli v minulosti přirovnáváni Sagan, van Aert, van der Poel nebo Evenepoel. Každému ale něco chybělo.
Saganovi s van Aertem a van der Poelem výsledky na Grand Tour, Evenepoel je zatím na začátku své cesty. To Pogačar přes svůj mladý věk už dokázal vítězit na velkých etapových závodech i na největších klasikách.
I proto ho Merckx dokonce nazval Campionissimem – tedy titulem, který v cyklistických kruzích bývá vyhrazen pro dvě italské legendy, Fausta Coppiho s Ginem Bartalim.
„Je těžké pořád hledat nová slova, která by popsala, co ten mladý kluk dokáže. Je to vážně velkolepé a impozantní, on je opravdový Campionissimo,“ má Merckx jasno. „Je mu pořád pouze 23 let, o to neuvěřitelnější je, co už dokázal vyhrát. I když v současné době vítězí spíše mladší závodníci, i tak je jedinečné, co dělá.“
Imponuje mu také závodní styl, kterým vítězí.
Eddy Merckx po svém heroickém vítězství v cíli etapy na Tre Cime di Lavaredo na Giru 1968.
Jak by ne, vždyť kdyby se Strade Bianche jezdilo v Merckxově éře, sám by nejradši ujel 50 kilometrů před cílem. Kanibal podobně dlouhé úniky miloval.
„Ale nepřekvapilo mě, že takhle brzy zaútočil. Já ho ještě neviděl udělat taktickou chybu. Když zaútočí, je přesvědčený, že to dokáže. To je vzácná vlastnost, kterou mají jen ti nejlepší,“ říká.
Flandry? Pojede je vyhrát
Pro Maura Gianettiho to tehdy v roce 2018 byl asi nejlepší nákup jeho života.
Manažer UAE Emirates vsadil na mladého a do té doby neznámého teenagera s tím, že kolem něj vybuduje svůj tým. Postupně mu navyšoval plat, prodlužoval smlouvu.
A piloval.
„Tadej je vážně fenomén, k tomu se nedá moc víc říct. Když závodí, vypadá to snadně, i když to tak není. Ale je to úžasný mladý bezstarostný kluk, který si zaslouží uspět,“ tvrdí.
Pogačar mu důvěru splácí velkými triumfy a velkou zábavou, kterou pro něj a fanoušky týmu na silnici tvoří.
Vždyť i sobotní neplánovaný útok 50 kilometrů před cílem musel bavit snad všechny, kteří to u televize sledovali. Byť Gianetti stál na Piazza del Campo jako na trní.
„Když jsem to viděl, myslel jsem si, že je to příliš riskantní. Fakt jsme to neplánovali a nevím, proč do toho takhle šel. Ale on takhle závodí. Kdyby ho dojeli, nejspíš by prohrál, ale to je za mě v pořádku vzhledem k tomu, jak agresivně závodí a jakou show dělá,“ má Gianetti jasno.
Pogačara teď čeká nejprve obhajoba na Tirrenu, následně pak dvě monumentální klasiky, které ve sbírce úspěchů ještě nemá.
Nejprve spíše rovinatější Milán-San Remo, a poté dokonce kostkové Flandry.
Na těch závodil jen v kategorii do 23 let a o trase toho moc neví.
„Ale to pro něj vůbec nehraje roli, tady mluvíme o jednom z velikánů, kteří nemají limity a nemůžete je posuzovat okem normálních cyklistů. Jasně, že to nebude lehké, ale on tam pojede vyhrát,“ je přesvědčený Merckx.
Že je každá z klasik úplně jiná a svědčí úplně jiným typům závodníků? Ani to podle nejlepšího cyklisty všech dob vůbec nehraje roli.
Pogačar podle něj může vyhrát všude, kam přijede, podobně jako Merckx.
Čím to je? Prý hlavně díky perfektnímu nastavení hlavy – nepřijíždí na závody trénovat, on přijíždí vyhrát.
„Takové kluky potřebujeme. Ti, kteří dominují sportu, jsou nejlepší. Není to dobrá zpráva pro další cyklisty, ale pro sport jako takový určitě. Díky němu cyklistika roste,“ myslí si Merckx.
