Také irský lídr Ben Healy, sedmý muž mistrovského závodu, přiznal: „Všichni jsme si v tu chvíli mysleli: To přece nemůže Tadejovi vyjít, sto kilometrů je trochu moc i na něj.“
Jak moc se mýlili.
Ačkoliv Tadej Pogačar v očích mnohých jezdců páchal v průběhu curyšského klání cyklistické harakiri, v cíli byl korunován vládcem cyklistického impéria.
Mathieu van der Poel mu poté řekl: „Jsi blázen, člověče.“
Reportérům pak nizozemský obhájce titulu vykládal: „Nikdy v životě jsem neviděl v závodě takhle úžasný výkon. Víme, že Tadej je naprosto výjimečným jezdcem. A dnes to znovu dokázal.“
Tak končil den, který Slovinec na jeho počátku ráno málem zaspal. „Já totiž nejsem moc vstávací typ, takže jsem si radši nařídit tři budíky,“ líčil. „Ale po prvním, který jsem zatípnul, mě Urška (snoubenka) radši sama probudila.“
V závodě každopádně ospale nepůsobil. Naopak, předváděl cosi zdánlivě nepochopitelného.
Trať dlouhou 274 kilometrů se 4369 výškovými metry zvládl průměrnou rychlostí 42,4 km/h s průměrnou kadencí 92 otáček za minutu a s maximální rychlostí ve sjezdu 91,4 km/h. Přičemž během šesti a půl hodiny spálil téměř 5500 kilokalorií.
Remco Evenepoel podotkl, že tak brzký útok by byl v případě kohokoliv jiného odsouzen k neúspěchu. „Pro každého normálního chlapa by bylo 100 kilometrů do cíle příliš daleko. Jenže Tadej letos není normální chlap. Jednoznačně si titul zaslouží.“
Cyklisté belgického týmu se po Pogačarově útoku domnívali, že závod mají nadále pod kontrolou. Totéž si myslel také jejich lídr.
„Řekl jsem klukům, že pokud udržíme odstup za Tadejem na 1:15 minutě, bude to skvělé,“ líčil Evenepoel. „Jenže potom jsem viděl, jak při této honičce jeden za druhým z našich kluků odpadávají.“
Což potvrdil kouč belgického týmu Sven Vanthourenhout: „Neměli jsme jinou možnost, než postupně všechny naše kluky na špici odrovnat. Počítal jsem s podporou od týmů Nizozemska, Švýcarska a Itálie, jenže ta se nekonala.“
Zároveň šlapali proti jezdci disponujícímu nevídanou silou.
„Pokud někoho překvapuje, že Pogačar vyhrál po úchvatné sólojízdě tento závod, pak si nemyslím, že sleduje cyklistiku,“ zdůraznil Quinn Simmons, devátý v cíli.
„Tadej měl mimořádný den,“ poznamenal Evenepoel. „Jel sám v čele stejně rychle jako my vzadu ve skupině. Udělali jsme opravdu maximum. Páté místo je to nejlepší, co jsem z toho dokázal vytěžit.“
V závěrečném kole se sice skupině pronásledovatelů povedlo snížit Slovincův náskok na 40 sekund, přesto málokdo věřil, že jej ještě dokážou sjet. „Abych byl upřímný, vůbec jsem si nemyslel, že bychom se k Tadejovi mohli dotáhnout,“ řekl Healy.
Pogačar tedy korunoval své velkolepé letošní dílo, které ještě může orazítkovat dalším vítězným monumentem při závodě Kolem Lombardie.
Vše údajně začalo slovem „andiamo“ (pojďme) proneseným Pogačarem v prosinci 2023 v taxíku při debatě s manažerem týmu Maurem Gianettim, zda se pokusí o double Giro - Tour.
Pojďme do toho. Proč ne?
Od té chvíle byl stanoven základní obrys jeho sezony. Dva závody Grand Tour a koncem září mistrovství světa. Pravda, tehdy do této konstrukce patřily i olympijské hry, ty však z ní posléze vypadly, k čemuž přispěla podivná politika slovinského svazu, který do pařížské nominace nezařadil Pogačarovu snoubenku Uršku Žigartovou.
V březnu vstoupil do svého roku snů a kouzel.
Nejprve ovládl worldtourovou klasiku Strade Bianche po sólovém útoku 81 kilometrů před cílem.
Pokračoval třetím místem na monumentu Milán - San Remo, načež na etapovém klání Kolem Katalánska vyhrál čtyři etapy ze sedmi i celkovou klasifikaci s náskokem 3:41 minuty, největším za posledních 41 let.
Dalším aktem byl triumf na monumentu Lutych - Bastogne - Lutych, s převahou 1:39 minuty, největší od roku 1980.
Pak následovalo ohromující double Giro - Tour, první od Marka Pantaniho v sezoně 1998, v obou případech navrch se šesti (!) vyhranými etapami. Dominoval rozdílem třídy ve dvojboji, jenž v sobě obsahoval kromě jiného 7088 kilometrů, 101 400 metrů převýšení, 13 horských dojezdů, 4 časovky a 39 dní obhajob dresu lídra závodu.
Po letní dovolené přidal do seznamu triumfů impozantní prvenství na worldtourové Grand Prix Montrealu - po 23kilometrovém sólu.
Načež přišlo curyšské galapředstavení.
„Nezáleží na tom, jestli vyhraju o sekundu nebo o pět, důležité je jen vyhrát,“ prohlásil letos na Giru. Nicméně vítězil tak, že často svojí převahou demoralizoval své protivníky.
„Nyní jsem se dostal do bodu, kdy se opravdu snažím být nejlepším ze všech. Pokud vše půjde podle plánu, myslím, že je to možné,“ pronesl v Curychu.
Není v jeho silách, aby překonal historický zápis Eddyho Merckxe v podobě 525 profesionálních vítězství za kariéru. Doba se změnila.
Může však vyhrát každý velký závod, jaký profesionální cyklistika nabízí a mnohé z nich opakovaně. Všechny tři Grand Tour, všech pět monumentů, prestižní etapová klání, šampionáty i olympiádu.
Nejdelší vítězná sóla Tadeje Pogačara:
Dokonce i 79letý Merckx v neděli prohlásil: „Sledovali jsme v Curychu památný okamžik v historii cyklistiky. Na tohle se bude dlouho vzpomínat. Je jasné, že mě Tadej překonal. V hloubi duše jsem si to říkal už po tom, co předvedl na Tour. A po dnešku není nejmenších pochyb.“
Svůj názor belgický „Kanibal“ odůvodňoval: „Nikdy sice nemůžete porovnávat jednotlivé epochy, ale Tadej je opravdu neuvěřitelný jezdec. Ani já si nedovolil útočit na mistrovství světa, když do cíle zbývalo ještě 100 kilometrů. Proto je v mých očích to, co letos dokázal, až nepředstavitelné. Proti van der Poelovi a Evenepoelovi hodně riskoval, ale to ho nevyděsilo. V takových chvílích si uvědomíte, že Pogačar je obrovský šampion. Že je neobyčejný.“