„Nepředpokládal jsem, že budu v tom desátým ročníku moc dobrej, ale taky jsem netušil, že budu v takovým srabu,“ začíná Veselého vyprávění v nedostižném pojetí Oty Pavla na stránkách povídky Omyl.
Veselému táhlo na startu 10. ročníku Závodu míru na čtyřiatřicet, závodit začal ještě před válkou a v květnu 1957 byl nejúspěšnějším československým cyklistou historie.
V druhé půlce čtyřicátých let nenašel ve střední Evropě přemožitele. Osmkrát vyhrál Praha–Karlovy Vary–Praha, devětkrát byl mistrem republiky na silnici a po dvou titulech měl z dráhy i cyklokrosu.
 |
Samozřejmě největší pozornost a slávu si vyloužil, když v roce 1949 vyhrál druhý ročník Závodu míru. Čtyřikrát pak dovedl československý tým k vítězství v soutěži družstev.
Jenže v sedmapadesátém roce moc dobře cítil, že od jeho nejslavnějších vítězství už uběhlo příliš mnoho. V době minimálního zázemí a podpory bylo jeho tělo po téměř dvaceti letech závodění unavené a mysl jakbysmet.
V očích vedení cyklistické sekce Československého svazu tělesné výchovy vyrostl v rebelanta, který si věčně na něco stěžuje.
Když dojel v roce 1955 v Závodě míru druhý, ohradil se následně na stránkách Československého sportu proti zlehčování svého výkonu státním trenérem a kritizoval postupy v přípravě.
Vítězné družstvo Závodu míru 1954. Zleva Jan Veselý, Jan Kubr, Vlastimil Růžička, Alois Nachtigal, Josef Křivka a Zdeněk Klich.
O rok později se na poslední chvíli ze závodu omluvil a následně musel znovu veřejně bránit své jméno, když se pochybovalo o jeho motivacích k neúčasti.
„Proč Veselý zklamal?“ ptal se tehdy Československý sport v dubnu 1956.
A Veselý o pár týdnů později reagoval: „Po namáhavé loňské sezóně a za trvajícího napětí jsem prohlásil, že příští Závod míru nepojedu, už také z toho důvodu, že si potřebuji od takového těžkého závodu opravdu jednou odpočinout. Jako kapitánu mužstva mně důvěra nebyla vrácena a naopak mé výkony byly nadále zlehčovány.“
Bájný cyklista dojel do věčnosti |
Proti rozhodnutí svazu pozastavit mu kvůli neúčasti činnost se tehdy stavěli i obyčejní lidé.
„Výsledky, kterých dosáhl Jan Veselý ve své sportovní činnosti, mluví samy o jeho poměru ke státní representaci. Jak může mít dnes někdo tu odvahu a všechny jeho úspěchy házet přes palubu?“ psal František Balík z Pardubic v dopisu redakci.
Krize roku 1956 nakonec přešla a všichni vyhlíželi nadcházející jubilejní ročník, ve kterém se měl Veselý s velkou slávou rozloučit se závoděním. Ale on už dlouho dopředu tušil, že žádný důvod k oslavám nebude.
„Předtím jsem víc jak rok pořádně netrénoval, chtěl jsem toho ježdění nechat, byl jsem už starej. Navíc mi nastydly ledviny, bolela mě záda,“ líčil. „Nechal jsem se vlastně ke startu přemluvit. Byla to chyba jejich, a hlavně moje.“
Od první etapy ročníku se tak schylovalo k velkému průšvihu. Veselý zaostával, vedení výpravy nad ním zlomilo hůl, a do toho začal v závodě trpět i Jan Kubr, který nebyl pořádně doléčený po operaci křečových žil.
Cyklisté Jan Veselý (vlevo) a Vlastimil Růžička na slavnostním startu Závodu míru (1957).
Zatímco Veselý prožíval každý den závodu muka a jen s vypětím všech psychických sil dojížděl do cíle, Rudé právo o něm informovalo následovně.
1. etapa: „Kapitán našeho mužstva Veselý měl defekt.“
2. etapa: „V závěrečném spurtu zvítězil Brittain. V další skupině přijel Nachtigal. Po několika málo minutách Novák a asi s pětiminutovým zpožděním za ním Veselý.“
3. etapa: „Růžička byl téměř neustále v popředí velkého pelotonu, ale Veselý, Novák, Nachtigal na jeho konci.“
4. etapa: „Z jednotlivých závodníků je jistě největším zklamáním dosavadní výkon kapitána našeho družstva Veselého. Ve čtyřech etapách nepřispěl svému družstvu, jak se od něho očekávalo. Vypadá to, jako by Veselý už neměl na tak těžký závod dostatek sil.“
5. etapa: „Růžička, Veselý a Nachtigal dojeli na stadion v Karl-Marx-Stadtu mezi posledními.“
6. etapa: „Další čs. závodníci, zejména Kubr, Nachtigal, Veselý a Křivka, mají zpoždění.“
A v sedmé etapě přišel průšvih: „Kubr a Veselý vzdali.“
Jan Veselý
|
Až příliš naivně působí jeden z dopisů, který v následujících dnech na stránkách Rudého práva vyšel. „Jsem stará žena a přiznám se, že sportu moc nerozumím,“ psala A. Soukupová z Oloví. „Nevím, proč vzdali českoslovenští representanti Veselý a Kubr. Vždyť měli ty nejlepší podmínky se důkladně na závod připravit.“
Přesně takový narativ se totiž hned od oné sedmé etapy 9. května snažili komunisté prosadit.
Závod míru se nevzdává, zdravotní problémy se nepřipouští, špatná příprava je výsledkem jen a pouze nezodpovědného přístupu jednotlivce ke státní reprezentaci.
„Je otázka, jak bylo možné, že Veselého slabá forma nebyla zjištěna v přípravném táboře, nebo proč Veselý sám neřekl, že na letošní závod není dobře připraven,“ začalo s argumentací Rudé právo už 10. května. „Veselý nepostupoval odpovědně před závodem a hlavně pak v závodě samém, v němž se vůbec neprojevil jako sportovec, který i přes všechny potíže dokáže zatnout zuby a bojovat.“
„Jestliže v uplynulých ročnících měl Jan Veselý vždy významný vliv na úspěchy našeho mužstva, pak je třeba říci, že letos právě on měl rozhodující vliv na naše neúspěchy,“ psal zase Československý sport.
Už žádné podporující dopisy čtenářů, žádné výzvy k posouzení situace z různých úhlů, žádný prostor cyklistů bránit se.
Nejlépe vývoj situace shrnul sám Veselý: „Přestali mi říkat ‚Honzíku, Honzíčku‘ a nahradili to slovem ‚soudruhu‘ a pak už mi jen vykali.“
Jemu i Kubrovi zakázali činnost na dva roky a musel vrátit čestný titul zasloužilého mistra sportu.
Ústřední výbor ČSTV zkritizoval časopis Československý sport za to, že dřív poskytl Veselému možnost ohradit se proti vedení reprezentace, a redaktor Josef Pondělík dostal kvůli „nesprávnému a neobjektivnímu postoji k vážným otázkám naší silniční cyklistiky“ od ÚV důtku.
Komunisté nedokázali Veselému odpustit, že ukázal slabost. Obvinilo ho, že s Kubrem vzdali závod manifestačně a zradili tím mír i dělnickou třídu. A mediální kampaň pokračovala dál.
Janu Veselému gratulovali ve vítězství v Závodu míru i kominík.
„Kubr a Veselý uprostřed bojů opustili své kamarády a závod vzdali.“
„Kdyby měl Veselý aspoň část zátopkovských vlastností, nemohl by jít do tak těžkého závodu nepřipraven a závod vzdát.“
„… indičtí závodníci přes veškeré nedostatky aspoň bojovali a nevzdali závod tak jako Kubr a Veselý.“
„Některé případy z poslední doby zvlášť markantním způsobem naznačují, jak vážné nedostatky morálně volného charakteru se projevují i u našich špičkových sportovců.“
„Zkušení závodníci Veselý a Kubr, na které se nejvíc spoléhalo, především podcenili státní reprezentaci a tak nakonec vzdali a opustili družstvo uprostřed závodu. Chyběla jim morálně politická uvědomělost reprezentanta.“
„Tak skončil sportovec, který měl v naší republice všechny podmínky k úspěšné sportovní činnosti i k čestnému občanskému životu. Případ Veselého budiž poučením a varováním!“
Jan Veselý se svými trofejemi v roce 1987.
Z Veselého se rázem místo vzoru stal odstrašující případ.
Vrátil všechny diplomy, začal se živit jako šofér a už nikdy do žádného závodu nenastoupil. Když se po letech stalo odstoupení ze Závodu míru běžnou součástí cyklistiky a nikoho za to už netrestali, rehabilitovali komunisté i Kubra a Veselého.
Už mu zase říkali Honzíčku. Ale zničenou kariéru a rány na duši odčinit nemohli.
„Nikdo vám nevrátí léta, kdy jste žil ušlápnutý, jako by vám stál někdo na botě a přitom vás držel ještě za ruku. A nestačí říci, že to byl omyl.“
Omyl, ke kterému došlo 9. května před 68 lety.
