Rozloučí se na Nový rok, kdy v dresu Sparty vyšplhá na vrch Žďár nedaleko Rokycan. V tradičním závodě se utká třeba s bikerem Spěšným. A také s týmovými kolegy Pečenkou a Pučelíkem, kteří rovněž končí ve vrcholové cyklistice.
"Už si zvykám na normální práci," svěřil se 34letý Lukeš, bývalý juniorský mistr světa v cyklokrosu. "Ale budu jezdit závody na horských kolech, třeba maratony. Už jen pro radost, jako normální lidi. Zastavím si na trati v bufetu, dám si jídlo, napiju se…"
To budete jezdit úplně bez tréninku? Vždyť vás předjede kdekdo.
No a? Mně to vadit nebude. A trénink? Když bude pršet nebo bude zima, tak na kolo nepůjdu. To jsem si teď nemohl dovolit, musel jsem. Teď už ne. Ať mě na trati klidně předjedou. Ale když jsem jezdil naplno, bylo to jiné. Také jsem chtěl být v cíli vždycky první.
Kdy jste se rozhodl, že s proficyklistikou končíte?
Když jsem ležel v nemocnici po operaci slepého střeva na konci září. Pak jsem přišel ze špitálu domů a cítil totální nechuť. Nebýt smlouvy se Spartou, tak jsem s tím sekl rovnou. I manželka mi říkala, že už se na to mám vykašlat.
Dřív jste o konci kariéry neuvažoval?
Před rokem. Byl jsem bez smlouvy, ale díky Spartě jsem se dostal na zajímavé závody. Jenže už jsem tak unavený, že to nemá cenu dál dělat. Ještě mi sice někteří lidé pořád říkají, abych jezdil dál. Ale ne, je konec. Z té mé věkové kategorie jsem vydržel skoro nejdéle. Vlastně jezdí už jen Metlička, jenže ten měl v kariéře pauzu.
|
Ondřej Lukeš |
Co se za těch 16 let na cyklokrosu změnilo nejvíce?
Rychlost, jednoznačně. V době, kdy jsme začínal, tak bývala průměrná rychlost vítěze někde okolo 21 kilometrů za hodinu. Teď je o deset kilometrů vyšší. Je to fofr. Změnila se taktika. Dřív se jely dva okruhy naplno, pak přišel odpočinek. Nyní se jede totální podlaha od startu do cíle, pořád naplno. Je to jako ve formuli, jezdci se před zatáčkou dojedou, na výjezdu hned naplno zaberou, a tak to jde celý závod. Rozhodne malá chybička. K rychlosti přispěla technika, kola jsou lehčí, galusky lépe drží v zatáčkách. Jiné je oblečení, strava, různé gely. Novinkou jsou třeba teď kozí sýry.
Když se před lety jezdil v Plzni závod Superprestige, tak byla trať obsypána diváky. Jenže teď už na závody přestávají chodit. Čím si to vysvětlujete?
Pamatuju, že na Lochotíně bylo na Superprestige 12 tisíc lidí. To byl rok 1991. Bylo to úžasný, hnalo mě to kupředu. Teď je to jiné. Lidi všeobecně ztrácejí zájem o sport. Vždyť kdy bylo v Plzni na hokeji vyprodáno na utkání základní části? Lidi jsou furt v práci a volno věnují rodině, návštěva sportovní akce jde stranou. Na cyklokros ale chodí míň lidí i v Německu. Tamní pořadatelé si taky stěžují. Velké návštěvy jsou pořád jen ve Švýcarsku a v Belgii.
Proč právě tam?
Jednak jsou to jakési jejich národní sporty. A pak je tady větší spojení fanoušků a závodníků. Po každém závodě jdeme do velkého stanu, kde se setkáváme s fandy. Vzniká tady větší soudržnost. Lidi si můžou na svého jezdce sáhnout, pohovořit s ním. To je možná recept na přízeň diváků.
Vedle cyklokrosu jste také jezdil silniční závody. Co jste jim říkal?
Tady v Česku nemá cenu věnovat se silniční cyklistice. Vládnou tady dva týmy a dobře to vědí. Klidně nechají někoho odjet. Jsou si jisté, že ho doženou a nakonec předjedou. To v zahraničí není, tam je větší konkurence a musí se opravdu závodit. Mít syna, který by se věnoval cyklistice, tak jej pošlu závodit za hranice. Tady je to zbytečný.
Zvykáte si na práci obchodního zástupce. Co vás na ní překvapilo?
Lidi, jak se mění ze dne na den jejich nálada a projevuje se to i v obchodě. Třeba přijdu do firmy jeden den a skoromě vyhodí. Přijdu po víkendu a vítají mě.
 Cyklokrosař Ondřej Lukeš. |
