"On odmítá používat navigaci,“ rozčiluje se náš řidič John na svého kolegu, který jede první. Po pár zmatcích jsme na místě. Žlutý náramek na ruce funguje jako vstupenka do "vesničky“.
Sponzoři Tour zde ve stáncích hostí návštěvníky. Zbývají tři hodiny do startu a závodníci nikde.
Jenže ve chvíli, kdy cyklisté přijíždějí, my nasedáme do auta. "Musíme jet,“ shání své pasažéry Jihoafričan John Robertson, šéf profistáje Konica Minolta. "Na Tour jsem takhle poprvé a baví mě to. Je fajn být součástí toho cirkusu.“
Po trati ujedeme 32 kilometrů a zastavujeme. Uprostřed ničeho. Jeden z řidičů vyndá z kufru vozu skleničky na šampaňské a otvírá dvě lahve. Následuje malý přípitek.
"Za chvíli tu budou vrtulníky a proletíte se,“ dozvídám se. Žaludek se mi rázem sevřel. Přilétá pět helikoptér. Ještě počkáme na pětivteřinový průjezd cyklistů a už hurá do vzduchu. Aha, tak ne. Piloti mají oběd. Čekací lhůta se prodlužuje o 10 minut. Mezitím zjišťuji, že mému vrtulníku chybí stěrač. Snad toho nebude víc...
Asi nebylo, protože po dvacetiminutovém letu přistáváme o 60 kilometrů dál. Pohled z výšky na peloton byl úchvatný.
Znovu nasedáme do aut. Popojíždíme dalších zhruba 30 kilometrů a čeká nás další zastávka. Oběd. Řidiči, všichni bývalí cyklisté, vyndávají z aut stolečky a občerstvení. Není moc čas, cyklisté jedou dnes rychle.
A nás už čeká jen cesta do cíle. Ovšem přes Cime de la Bonette-Restefond. Nahoru to jde. Dolů je to horší, sjezd má skoro 20 kilometrů a já začínám trochu litovat oběda.
Do cíle se dostáváme asi 45 minut před jezdci. Ze závodění jsme neviděli dohromady ani minutu.
Na ruku nasazuji druhý náramek, tentokrát růžový. Díky němu můžu do "klubu Tour“, kryté tribuny pár metrů od cílové pásky. Vítá mě bezvadný výhled i občerstvení. Sladká tečka za dnem.
