Co se před cílem v Miláně stalo?
Měl jsem dva defekty, nejdřív třináct kilometrů do cíle a pak 3 300 metrů. Přijel jsem až minutu deset za vítězem, ale naštěstí se v celkovém pořadí nic nemění. Poprvé jsme to dotáhli zpátky do balíku a podruhé jsem nahlásil defekt až v neutrální zóně - 2 900 metrů před cílem. Takže tentokrát jsme měli i štěstí. Vůbec bylo dneska hodně defektů. Byl to docela nervózní konec, měli jsme co dělat.
Kde jste píchl? Na tramvajových kolejích, který vedly napříč okruhem v Miláně?
Myslím, že jo. Bylo tam i hodně hlubokých kanálů. Právě proto nerad slýchám, že ty poslední etapy na Grand Tour už nemohou nic změnit. Mohou změnit hodně, může se v nich stát cokoliv a lehce můžete přijít o všechno.
Vidíte, a to jste si v sobotu na Facebooku přál, aby vás kluci z týmu po velké dřině na Finestre do Milána dotlačili.
Ono to tak skoro i bylo, schovával jsem se za nima, i když tahali špici a sjížděli uprchlíky (kvůli spurtu a pokusu o etapové prvenství Elii Vivianiho). Jenže pak jsem poprvé píchnul a skoro všichni se ke mně stáhli.
Však také hlasatel v cílovém prostoru oznamoval: Takřka celý tým Sky najednou nečekaně zmizel ze špice.
Jo, to bylo kvůli mně.
Co na to říkal Elia Viviani?
Bohužel pro něj, v tomhle případě tým upřednostní celkové pořadí, protože o to bojujete tři týdny, zatímco o etapu pouze jeden den.
Loni jste mi v cíli Tour říkal, že máte najednou v sobě podivné prázdno a že vám nejspíš až později dojde, co jste dokázal. Jaký je váš první pocit nyní, v cíli Gira?
Teď jsem plný emocí, protože po 3 500 kilometrech jsem na samém konci málem o tolik přišel. Proto mám šílenou radost. Jsem hlavně rád, že jsme zachovali klid a udělali vše profesionálně. Při prvním defektu jsme si vyměnili kolo s Berniem Eiselem a dostal jsem se s pomocí kluků zpátky do balíku. Když jsem píchl podruhé, chybělo sice 3 300 metrů do cíle, ale dojel jsem až na metu tří kilometrů a teprve pak zvedl ruku. Všechno bylo na hraně, ale zvládli jsme to, zůstal jsem šestý.
Což ukazuje na profesionalitu týmu i vaši.
Díky tomu, že jsem flegmatik, jsem se snažil zachovat chladnou hlavu. Kdybych na všechny ječel a rozhazoval rukama, bylo by to mnohem horší.
Nyní už skutečně můžete bilancovat. Jaký den byl pro vás na letošním Giru nejkrásnější a který naopak nejhorší?
Nejkrásnější byl dojezd etapy do Madonny. A nejhorší hned další etapa, kdy jsme také vyráželi z Madonny a jeli přes Mortirolo do Apriky. Byla tehdy hned po startu strašná zima, takhle jsem si už dlouho nedával. Vidíte, stejné místo a dva úplně jiné pohledy. Za co všechno může počasí...
Na co se teď nejvíc těšíte?
Jedu hned zítra do Karlovy Studánky, do lázní. Nebudu vymýšlet žádné nesmysly a pokusím se tam zregenerovat. Strašně se těším.
Tentokrát nejspíš nepolezete na Praděd, jak jste občas míval ve zvyku.
Ne, to určitě ne. Ale vezmu si kolo, budu se na něm vozit pro radost, kochat se přírodou a trávit čas opravdu jen pohodově.
A nejbližší závod?
Uvidíme, možná Tour. A před ní možná Kolem Slovinska.
