Spíš než tečka je trefnější pořádný vykřičník. Být Králem cyklistiky má váhu, anketa píše historii už déle než půl století a disciplín i reprezentantů je nespočet. Je těžké se prosadit v konkurenci elitních silničářů či dráhařů v opomíjeném fourcrossu. Labounková byla už loni jedinou cyklistkou, která získala duhový dres světového šampiona, na trůn ale usedla až letos.
S blyštivou korunou na hlavě jí dělal výjimečnou kulisu zástup bývalých cyklistických mistrů světa z dob Československa i samostatné republiky svorně oblečených do svých duhových proužků. A v něm také dvacetinásobný šampion v kolové Jindřich Pospíšil či prostějovští rodáci – čtyřikrát zlatý z tandemu Vladimír Vačkář a Jana Horáková, dlouholetá parťačka Labounkové, která kralovala fourcrossu v roce 2004.
„Pro mě je to o to cennější, že jsem mohla sednout na trůn jako teprve druhá žena v historii ankety,“ připomněla Labounková. Ostatně jediná její předchůdkyně, dráhařka Lada Kozlíková a mistryně světa z roku 2002 také na pódiu mezi hvězdnou suitou gratulantů nechyběla. A také musela opět odrážet dotazy, zda se příští rok pokusí o zlatý hattrick. „Loni po zisku prvního titulu světové šampionky jsem měla obrovskou radost, letos se mi podařilo zlato obhájit, ale o hattrick usilovat nebudu. Tohle byl asi můj poslední titul a příští mistrovství světa nepojedu. V nejlepším se má skončit,“ jen zopakovala Labounková, co už v létě prozradila v rozhovoru pro MF DNES.
Ve třiceti letech se loučí na vrcholu, má bronz z mistrovství světa v bikrosu, na olympiádě v Londýně byla i s naštípnutou chrupavkou jedenáctá. Deset let také sbírala stříbra a bronzy ve fourcrossu, než se jí loni povedlo dosáhnout na vytoužený titul a letos ho zopakovat.
Stalo se to v jejím osudovém italském středisku Val di Sole, kde zažila svou premiéru a kde také od přestavby trati v roce 2017 ještě neprohrála. A tak to i zůstane. „Do příští sezony už žádné plány nemám. A myslím, že ani žádné nebudou. Jestli pojedu nějaký sranda závod, to nemohu vyloučit, ale fourcross ani bikros už v plánu nemám,“ potvrdila.
S malým kolem se rozloučila před dvěma lety, jako fyzioterapeutka pečuje o pacienty v Priessnitzových lázních a po práci vede místní bikrosový oddíl. Na stejné dráze, kterou pomáhal stavět její otec a kde v šesti letech sama začínala. „Brácha začal jezdit, a tak jsem s nimi chodila na tréninky. Líbilo se mi to a naši souhlasili, že mi kolo koupí, ale pod podmínkou, že budu jezdit i po závodech. První rok jsem spíš padala, ale ten druhý už jsem v Česku jezdila finálová umístění,“ vzpomínala před rokem na začátky.
Navzdory prvním úspěchům pro ni kolo dlouho nebylo celým světem, hrála i basketbal, a jak je v Jeseníkách zvykem, jezdila na lyžích. Do jedenácti let se také věnovala baletu, byť mívala z kola často sedřená kolena. „Až se mě někdy ptali, jestli mi doma něco nedělají,“ vyprávěla s úsměvem. „Nic mě ale nebavilo tolik jako bikros – a ty úrazy k němu zkrátka patří.“
Teď už se odřených kolen bát nemusí, na kolo sedá jen při tréninku s dětmi. Raději objevuje nové sporty. „V rámci přípravy a zábavy chodím na thajský box. A láká mě běhání se psem. Zkusila jsem letos i nějaké závody, tak třeba mě to bude i nadále bavit. Každopádně něco úplně jiného a bez kola,“ říká žena, která se po dvou dekádách vrcholového závodění těší na novou životní etapu.
