Už přestával věřit a smiřoval se s tím, že bude druhý. Kilometry do cíle Brabantského šípu ubíhaly a on se ne a ne zbavit posledního soka Wouta van Aerta. Vše směřovalo k tomu, že si to o vítězství rozdají ve spurtu. A právě v něm podle papírových předpokladů neměl mít proti krajanovi šanci.
„Myslel jsem si, že jasně prohraju,“ pokýval hlavou jezdec stáje Soudal Quick-Step. „Ale vždycky to musíte zkusit. Co kdyby to vyšlo.“
Což se přesně stalo. „Remco mě svým tempem celou poslední hodinu pomalu zabíjel. Závěrečnou část jsem se ho jen tak tak držel. Když jsme začali sprintovat, už jsem byl vlastně na limitu,“ vysvětloval třicetiletý van Aert z Visma Lease a Bike.
V cíli Evenepoela objal a uznal, že byl tentokrát nejlepší. V kariéře se musel smířit s už 48. druhým místem. Mladší Belgičan se naopak radoval z jubilejního šedesátého triumfu.
„Tenhle je pro mě obzvlášť emotivní a moc pro mě znamená,“ radoval se.
Jinak tomu být nemůže. Vždyť o posledních měsících hovoří jako o nejnáročnějších v kariéře.
Nevěděli jsme, kdy to skončí a kdy se to zahojí. Při prvním zranění jste odhodlaní, říkáte si, že budete brzy zpět, při druhém méně a při třetím už vážně pochybujete.
