Na Tour bylo vidět, jak moc vás závodění baví. Při práci na špici pelotonu jste se stal ve Francii důležitým mužem týmu Alpecin. Tím větším překvapením nyní pro mnohé vaše loučení je.
Já se na Tour hrozně moc těšil a také jsem si ji náležitě užil. Startem na ní se mi letos splnil sen, byla to euforie. Zároveň jsem tak dosáhl svého cíle. Když jsem se z ní vrátil, hodně jsem přemýšlel o tom, co budu dělat dál. Jestli chci ještě závodit, nebo ne. A zjistil jsem, že už nevidím touhu pokračovat. Naopak, chci zkusit zase jiné věci.
Velký návrat, Tour a konec. Vakoč se překvapivě rozhodl ukončit kariéru |
Počkejte, vy říkáte, že jste si startem na Tour splnil sen. Ale jel jste ji poprvé už v sezoně 2016. Tím snem byl tedy návrat na Tour po vašem vážném zranění?
Právě tak. Chtěl jsem se na ni vrátit po tom těžkém pádu (sražen z kola nákladním autem při kempu v Jižní Africe 2018, bojoval o život, podstoupil tři těžké operace). Pro návrat na Tour jsem udělal vše, co se dalo, k němu veškeré mé úsilí směřovalo. I z toho důvodu jsem před sezonou 2019 měnil tým, protože jsem věřil, že v Alpecinu budu mít větší šanci dostat se na Tour než v Quick-Stepu.
Když se to povedlo, další motivaci jste hledal obtížně?
Ano. Uvědomil jsem si, že mi to takhle stačí a že to bylo extrémně náročné. Tělo mi dávalo různé signály, jako jsou zažívací problémy a alergie, že už toho má dost a potřebuje orazit. Dost jsem o tom všem přemýšlel. Trvalo mi dlouho, než jsem dospěl ke konečnému rozhodnutí.
Vložil jste obrovské úsilí do vašeho návratu po vážném zranění z ledna 2018. Není to škoda, že šlo o návrat jen na tři roky?
Ne, jsem spokojený s tím, co se mi povedlo a čeho jsem při mém návratu dosáhl. Bylo by pro mě relativně jednoduché pokračovat, ale cosi z mého předchozího nadšení se vytratilo. Nenašel jsem pocit, který by mě hnal dál dopředu. Asi bych mohl být stále dobrým domestikem, ale nebudu. Už dřív jsem si stanovil, že na kole chci závodit maximálně do třiceti a pak se vrhnout do jiných oblastí. I díky tomu pádu z roku 2018 si uvědomuji, jaké riziko podstupujeme a jak moc náročný náš sport fyzicky je. Cítím, že i kdybych pokračoval, cyklistika by mi víc brala, než dávala. Těším se, až se teď pustím do dalších projektů.
TRADIČNÍ OBRÁZEK. Petr Vakoč táhne peloton během etapy na letošní Tour.
Přitom, pokud vím, nabídku smlouvy na další sezony jste měl od Alpecinu na stole.
Je to tak. Od Alpecinu i od dalších týmů. Ale ta vidina, že bych dál závodil na silnici, mě už vážně tolik nelákala. V hloubi duše jsem to tak měl.
Kdy jste tedy dospěl k definitivnímu rozhodnutí?
Po Tour jsem si ještě rozmýšlel, v jakém týmu chci v příští sezoně jezdit. Jenže v jednu chvíli mě potom napadlo: Vždyť já si vlastně ani nejsem jistý, jestli chci dál pokračovat. Mým prvním startem po Tour pak byl v srpnu norský Arctic Race, na který jsem se vždycky chtěl podívat a uspět na něm, krajina je tam úžasná. Ale najednou jsem si uvědomil, že se na Arctic Race v podstatě ani moc netěším.
 |
Což byl zlom?
Pak jsem si ujasnil, že ještě dojezdím tuto sezonu a užiju si zbývající starty, ale že mě představa dělat něco jiného láká víc než jiná. Cyklistika jako by si na mě vybírala čím dál větší daň a já věděl, že to riziko pro mé tělo bude narůstat. Navíc jsem se během covidu vrátil do školy, studuji psychologii na univerzitě a začal jsem se víc angažovat i v tomto směru.
Závodil jste na kole, studoval ekonomii, podnikal ve zdravé výživě, teď se pro změnu věnujete psychologii. Jste tudíž mužem s velkým rozsahem zájmů?
To ano. V cyklistice mám už pocit naplnění. Teď potřebuji nové výzvy.
Vakoč o Tour: Nepřipadám si jako chodící mrtvola. Budou si mě pamatovat |
Čemu se chcete věnovat?
Nejdřív dokončit studium psychologie a pak se v tomto oboru dál angažovat. Už teď budu pořádat první workshopy.
Třeba i pro cyklisty?
To zatím nemám v konkrétním plánu, ale v budoucnu určitě ano. A kromě toho nechci kolo úplně pověsit na hřebík. V příštích letech bych si rád vyzkoušel nějaké akce v terénu. Momentálně jsou hodně populární „gravel“ závody (po nezpevněných cestách), tak budu dál trénovat a občas si zkusím zajezdit v jiném prostředí. Ovšem rozhodně s menší intenzitou, co se týče cestování a počtu závodů.
Měl jste i firmu na zdravou výživu.
Tu už nevlastním, tu jsem prodal.
ROK 2016. Petr Vakoč, Leopold König a Zdeněk Štybar (zleva) se chystají na olympijský závod v Riu. V příští sezoně už z nich bude závodit jen Štybar.
Když se ohlédnete za kariérou, na co ze svých cyklistických let nejraději vzpomínáte? Na mimořádně vydařené jaro 2016, kdy jste vyhrával klasiky i semiklasiky?
To byly úžasné chvíle, obzvlášť vítězství na Brabantském šípu. Ale našel bych podobných zážitků mnohem víc. Včetně letošní Tour, kterou jsem si opravdu neskutečně užil, mnohem víc než při mé premiéře. Určitě patří do této skupiny i start na olympiádě v Riu 2016, přestože jsem tam nedosáhl na kdovíjaký výsledek. Jen být na hrách a reprezentovat Česko byl nádherný zážitek. Rád vzpomínám také na titul z mistrovství republiky, stříbro z mistrovství Evropy do 23 let nebo jak jsem dočasně oblékal žlutý dres Kolem Polska a Kolem Británie.
Na druhou stranu jednoznačně nejtěžší chvíle jste prožíval po zmíněné těžké havárii v lednu 2018, kdy jste se ocitl v ohrožení života. Musíte na sebe být hrdý, jak jste se z takové kritické situace dostal zpět až do pelotonu.
Jo, jsem. Ve finále je právě tohle nejspíš počin, na který jsem hrdý úplně nejvíc, jak jsem zase dokázal závodit na nejvyšší úrovni a vůbec celá ta moje cesta zpět do profipelotonu.
VIDEO: Vakočův den. Syrový pohled do zákulisí cyklistické Czech Tour |
Prokázal jste při ní obrovskou sílu vůle. To je asi největší vklad do dalšího života, ne?
Určitě. Chtělo to extrémní vůli. Od prvního momentu, co jsem se po té havárii probral, jsem však nepřestával věřit. Vytrval jsem v té víře přes všechny operace, i když mi doktoři říkali, že už to nejspíš na závodění nebude, protože jsem měl i nějaká poškození nervu, která mě pořád trochu limitovala. Nenechal jsem se tím odradit a usilovně se vracel do normálního provozu. Snažil jsem se tu svoji cestu zpět co nejvíce sdílet i na sociálních sítích a snad jsem tím někoho inspiroval, že se podobně jako já pokusí po těžkém zranění vrátit také.
