Jen na pár hodin dorazil v pondělí do Prahy, aby představil pamětní zlatou medaili za bezmála půl milionu korun na počest svých třech triumfů na mistrovství světa. V úterý ráno už cyklistická superstar Peter Sagan seděl v letadle směr Monako. Odtud se zase vydá do Kalifornie, pak na Tour de France a na mistrovství světa do Yorkshiru.
Sagan dorazil do Prahy. Představil pamětní medaili za půl milionu |
„Nikde nevydržím dlouho. Ale na Prahu mám spoustu krásných vzpomínek, protože jsme sem jezdili s mamkou a kmotrou na dovolenou. Když jsem začal jezdit na kole, jel jsem poblíž i pár závodů,“ vzpomínal ještě během oficiální části tiskové konference.
O další dvě hodiny později si v salonku luxusního hotelu Le Palais podáváme ruce a usedáme ke stolu.
Na sobě má bílé tričko, kolem krku mohutný zlatý řetěz. V pozadí všechno pozoruje osobní strážce Gabriele Uboldi.
Muž, který s Petrem Saganem tráví téměř 365 dní v roce. Muž, kterého si Slovák nesmírně váží. A taky muž, který po deseti minutách zavelí: „Poslední otázka, prosím.“
Petře, když na stole vidím vaši medaili, musím se zeptat. Jste sběratel?
Jako malý jsem sbíral pokémony, ale nechtělo se mi za ně platit. Všechny jsem si ofotil od spolužáků. Měl jsem je sice jen černobílé, ale na rozdíl od ostatních jsem měl kompletní sbírku.
Ještě ji máte?
Už asi ne, nevím, kde skončila.
Co sbíráte teď?
Jen to, co mi lidé dají.
Toho musí být spousta. Čeho máte nejvíc?
Dresů. Snažím se to všechno uchovávat, uskladňovat a někdy to možná budu vystavovat.
Jaký nejcennější kousek ve sbírce máte?
Asi svůj dres z mistrovství světa. Ale mám i dresy hokejistů, kombinézu Fernanda Alonsa, pak od jednoho závodníka, který jezdí rallye. Musel bych se podívat, co všechno už jsem dostal.
Za triumfy jste toho letos určitě nedostal tolik jako v minulých letech. Vyhrál jste zatím pouze jednu etapu v lednu v Austrálii, jinak nic. Pořád se řídíte heslem, že důležitější než triumfy je show? Baví vás cyklistika i bez výher?
Samozřejmě. Víte, výsledky vám neřeknou všechno. Po jarní nemoci jsem byl dost oslabený, a když jsem se vyléčil, hned jsem se vrátil do závodů, což mi neprospělo. Ale taková je cyklistika, nikdo na vás nepočká. Ztratil jsem pár týdnů přípravy a skončilo to tak, jak to skončilo. Na druhou stranu, i tak jsem na Milán-San Remo, Kolem Flander a Paříž-Roubaix bojoval o vítězství nebo byl minimálně vepředu. Proto to hodnotím pozitivně.
Spousta fanoušků ale byla zklamaná.
Vážně? Já vnímám spíš tu pozitivní energii. Když někdo kritizuje, už to není fanoušek. (zasměje se)
Nakolik vás na kole ještě limituje pád z loňské Tour?
(chvíli uvažuje) Dlouho mi trvalo, než jsem se z toho pádu dostal. Kyčel i hýžďový sval jsem měl opravdu hodně naražené, bolelo to snad půl roku. Ale teď už je to podle mě v pohodě.
Peter Sagan na loňské Tour de France.
Byl to nejvážnější pád vaší už desetileté profesionální kariéry. Docela to uteklo.
Hm, desátá sezona... Vážně to uteklo, ani nevím jak. Už začínám být starý. Přicházejí mladí závodníci a já si mezi nimi začínám připadat jako veterán.
Vážně?
No, když to vezmete tak, že na kole závodím od devíti, tak je to dvacet let. A to už je dost.
Myslíte už víc na to, co budete dělat po kariéře?
Ne, ještě ne. Co bych dělal?
To mi řekněte vy.
Myslím si, že to mám v cyklistice pořád ještě dobře nakopnuté, a byla by škoda se už teď pomalu připravovat a začít věnovat něčemu jinému. Cyklistika je tak náročná časově i fyzicky, že provozovat při tom jiné věci je skoro nemožné. To rozhodnutí nechám až na dobu, kdy opravdu skončím.
Vypadáte, že motivaci neztrácíte. Nezměnila se od té doby, co jste byl teenagerem v Liquigasu?
Motivace je stejná, změnily se jiné věci. Kdysi jsem byl možná dravější, měl jsem obrovská očekávání a myslel si, že je to všechno hrozně jednoduché. Teď už vím, do čeho jdu, mám větší zkušenosti a vím, že někdy je lepší to udělat tak a jindy jinak. Snažím se víc přemýšlet nad tím, jak zajet co nejlíp, a přitom se tolik neunavit.
Peter Sagan během prohlídky trati na Paříž-Roubaix.
Z Petra Sagana je větší taktik?
Určitě, musel jsem se změnit. Prožil jsem v cyklistice několik fází. Nejprve jsem byl nováček, o kterém nikdo nevěděl a který začal vyhrávat. Pak jsem začal být favoritem a všichni se po mně začali otáčet. No a teď jsem trojnásobný mistr světa a nikdy už mě nikdo nespustí z očí. Kdykoliv se o něco pokusím, všichni to vidí. Všichni čekají, co udělám.
Což musí být občas v závodech k vzteku.
Možná. Ale takhle to je. To je úděl trojnásobného mistra světa.
Tím současným je už devětatřicetiletý Alejandro Valverde. Umíte si představit, že za deset let ještě jezdíte na kole?
To doufám, že ne. Já ho obdivuju, že v tak vysokém věku jezdí stále dobře, ale mně už se za deset let asi nebude chtít.
Smlouvu máte ještě na dva roky. Ještě jednu pak podepíšete?
Nevím, co mi život nadělí, nechám se překvapit. Mám ještě dost času si to promyslet.
A dost času toho ještě spoustu vyhrát.
Loni jsem na Tour dorovnal rekord Erika Zabela v počtu šesti zelených dresů v bodovací soutěži. Chtěl bych se pokusit o další, to je pro mě velká motivace.
Spousta fanoušků, ale i odborníků tvrdila, že kdybyste chtěl, mohl byste na Tour bojovat i o žlutý dres.
To už jsem slyšel tolikrát. Pro mě je to ale silná káva. Moje charakteristiky jsou úplně jiné než ty od vrchařů. Radši zůstanu u toho, že budu získávat etapy a zelený dres, na ten žlutý nemyslím.
Co mistrovství světa v Yorkshiru? Předpokládám, že trať závodu si předem znovu projet nepojedete.
Nepojedu, nikdy jsem to nedělal, tak u toho asi zůstanu. Sezona je dlouhá a nemáme čas skoro na nic. Spíš si to nechám jako překvapení.
Když jsme u překvapení. Dokáže vás na kole ještě něco překvapit? Nebo je to už velký stereotyp?
Všechno je stereotyp. Vy se taky pořád někoho na něco ptáte. Každá práce, kterou člověk dělá nějakou dobu, je určitým způsobem stereotypní. U mě je stereotyp v tom, že musím jít na trénink, který je často podobný. Na druhou stranu neustále cestuju, každý závod je jiný a já se snažím udělat si to zábavnější. Abych ze stereotypu unikal.
Umím si představit, že Mathieu van der Poel, který dál kombinuje silniční cyklistiku s horskými koly a cyklokrosem, to nezažívá vůbec. Neudělal byste to stejně, kdyby vám znovu bylo devatenáct?
Já taky disciplíny dlouho kombinoval, ale pak už se to nedalo stíhat. Od týmu bylo dané, že se budu věnovat jen silnici. Kdyby Van der Poela vzali do většího týmu, nevím, jestli by ho nechali jezdit všechno. Teď tu možnost má, protože je v malém týmu.
Mimochodem, jak často se z Monaka ještě vydáte domů na Slovensko?
Maximálně na čtyři dny do roka. Když je mistrovství republiky na Slovensku, přijedu. A většinou ještě tak na Vánoce na dva dny. Teď jsem využil toho, že jsem jel do Prahy, tak jsem to spojil s návštěvou domoviny, viděl jsem rodinu. Jsou to pro mě vzácné okamžiky. V sezoně toho času moc není, to spíš oni za mnou někdy přijedou na závody.
Na těch se čas od času objeví i váš roční syn Marlon. Nezměnil vás? Nebojíte se na kole víc?
Nemyslím si. Kdyby ano, už bych nezávodil. Spíš se bojím o něj, když ho vidím.
Bude z něj cyklista?
Asi je lehčí cesta, jak si vydělat groše. (usměje se)
Takže bude mít na výběr z více sportů?
To pro mě bude důležité - aby poznal víc sportů, a ne pouze jeden. Až bude starší, sám si vybere, co ho bude víc bavit a v čem bude mít potenciál. Ale možná bude na sporty antitalent, to všechno uvidíme.
