Když v televizi vidíte Armstronga, který v 38 letech znovu šlape na Tour, co vás napadá?
Já ho dokonce viděl naživo, byl jsem se podívat na startu v Monte Carlu. Po dvou letech jsme se s Lancem znovu setkali, hodinu jsme povídali.
A? Říkal vám, že chce zaútočit na osmý titul?
Říkal, že se nepřijel jen podívat. Že by na ten osmý titul zaútočit mohl.
Vycítil jste tehdy v Monaku pnutí mezi ním a Contadorem? Také toho jste kdysi v týmu Discovery zažil.
Ale závodili jsme spolu jen dvakrát... Už v Monaku byla mezi nimi atmosféra napjatá. Alberto zjevně cítil, že Lancova popularita je stále nepoměrně vyšší.
Ve Verbieru však byl Contador jasně lepší. Co Armstrongovi v neděli chybělo? Zpomalil ho věk?
Tak bych to neřekl. Spíš ta závodní pauza. Saxo Bank (Schleckové) to na začátku stoupání šíleně napálil, spoustu lidí ta vysoká intenzita najetí kopce v maximální rychlosti odrovnala. A jakmile člověk z cyklistiky na čas vypadne, na něco takového si tělo těžko zvyká. Lance právě s tím bojoval. Zato Alberto dokázal, že je momentálně nejlepším vrchařem na světě. Otázkou je jen, kolik času dokáže na své rivaly v kopcích najet. Při časovce to pak bude vyrovnanější, ne-li opačně.
Jak se Armstrong podle vás vyrovnává s pro něj nezvyklou rolí, že prohrává?
Mluvil jsem nedávno se známými z Itálie a ti kladně hodnotili, jak už na Giru nebyl zapšklý a srovnal se s tím, že není nejlepší.
Pojede teď pro Contadora?
Pokud to Johan Bruyneel (šéf týmu Astana) rozhodne, Lance to rozhodnutí přijme. A Bruyneel je osoba, která se nebojí dělat zásadní rozhodnutí. Je mužem činu.
Byl i vaším šéfem při Armstrongových triumfech. Poznáváte v průběhu letošní Tour jeho rukopis?
Rozhodně. Třeba v koncovce 3. etapy, kde byl odjetý Lance a Alberto zůstal ve druhé velké skupině, Bruyneel rozhodl, že Lance má jet v úniku dál. Tak jel. Nebo taktika v týmové časovce. Byla stejná jako za mých časů, strhujícím závěrem získali několik desítek vteřin. V jiných stájích šéfové s lídry diskutují, Bruyneel ne. On řekne: Bude to takhle – a za tím si stojí.
Také za tím, že po andorrské etapě se oblékl do žlutého dresu Ital Nocentini namísto lídrů Astany byl čitelný jeho rukopis? Proto, aby pak Astana nemusela na rovinách hájit žlutý dres? Naplánovat ztrátu pouhých šesti vteřin mi připadá značně obtížné.
Nevím... Lance mohl mít žluťáka už po týmové časovce. Vím, že si ho obléknout rozhodně chtěl. Každopádně Bruyneel si jede svůj závod, ať má žluťáka kdokoliv. Co se týče té Andorry, i kdyby ho tam Astana získala, pracovala by na rovinách podobně.
Bruyneel rovněž kritizoval stáj Garmin, že v sobotu sjela Hincapieho z Columbie a nedovolila mu získat - byť jen na den - žlutý dres. Proč se takhle angažoval kvůli jezdci z jiné stáje? Jen proto, že pod ním Hincapie kdysi jezdil?
Matt White, sportovní ředitel Garminu, mi vykládal, že mezi Garminem a Columbií to vře už od Gira, ty stáje se vyloženě nemají rády. Hincapie s Lancem jezdil v jedné stáji, byl jako jediný u všech jeho vítězství na Tour. Jsou kamarádi, oba Američani, trávili spolu hodně času. Ten žluťák si Hincapie zasloužil a spousta lidí, skoro všichni z pelotonu, mu ho přáli. Bohužel, tahle rivalita dvou stájí mu ho vzala, odskákal to.
Může Bjärne Riis, šéf Saxo Banku, nyní proti nesmírně silné Astaně vůbec něco vymyslet?
Snaží se. V neděli vsadil Saxo Bank vše na jednu kartu. Jo, ujel jim pak Contador, ale jinak jim ta taktika vyšla. Kdyby na sebe nevzali zodpovědnost a nerozjeli na začátku kopce maximální tempo, Andy Schleck by si v celkovém pořadí o tolik nepolepšil.
Když jste ještě sám s Armstrongem jezdil, jak dlouhé bývaly před etapou vaše taktické porady?
Tak 20 minut. Ta mozaika naší práce pro Lance byla vždy precizně propracovaná. Tým byl stavěný na něj, ale šlo i o to, aby jsme my, všichni jeho pomocníci, vydrželi až do Paříže. Já a Jekimov jsme sice rozjížděli tempo, ale zdaleka ne vždy. Střídali jsme se, měli jsme i volnější etapy, kdy jsme de facto pořádně nešlápli. To Bruyneelovo pojetí celého závodu bylo hodně náročné.
Ve své autobiografii líčil, jak při třetím Armstrongově vítězství na Tour záměrně blafoval a německého favorita Ullricha nechal až do Alp d´Huez žít v domnění, že Armstrong je zcela z formy. Teprve pak zaútočili. Zažil jste i vy podobné taktické tahy?
Já přišel do US Postal už v době, kdy Lance naplno zářil. Tou dobou už jsme museli jezdit vyloženě silou, žádná jiná stáj už nám nepomohla.
Dokázal vás Bruyneel seřvat?
Spíš docházelo i na ostřejší slova. Třeba v etapě, kdy se Lance ocitl před posledním kopcem v čelní skupině se všemi favority sám a my zůstali vzadu. To jsme si pak vyslechli, že něco takového se už nesmí nikdy opakovat.
Vzpomenete si se šéfem týmu i na veselejší příhodu?
Teď mi ji sám v Monaku připomněl... Měl jsem v jedné etapě problémy s kolem a vzal jsem si rezervu, bohužel to bylo zrovna do kopce. Bruyneel se mě do vysílačky ptal, jestli je to kolo dobré a jak se cítím. Chtěl jsem mu říct, že víceméně dobře, tedy "more or less". Ale jak jsem dřel do kopce, pomotalo se mi to a řekl jsem "less or more". Když mě pak letos v Monaku potkal, ptal se, jak se mám: jestli "less or more" nebo "more or less". Překvapilo mě, že si to pamatuje.
Armstrong o vaše služby projevil zájem v roce 2001, kdy jste jezdil za italskou stáj Saeco. Vyprávějte, jak vás tehdy oslovil?
Nejdřív jsem myslel, že je to vtip. Bruyneel mi volal v srpnu 2001 domů a zkoušel na mě mluvit lámanou italštinou. Já povídám: Kdo to tam mluví? Pak teprve začal anglicky. Na kontaktu jsme se dohodli velice rychle. Taková nabídka se neodmítá.
Hned vás napadlo: Pojedu s Armstrongem o vítězství na Tour?
Samozřejmě, že mi to prolétlo hlavou. O Tour se mnou hovořili, ale definitivní sestava se stejně tvořila až podle aktuální formy před závodem. V prosinci při soustředění 18 lidem řekli: Počítáme s tebou na Tour, jenže závod jich jelo jen devět - ti momentálně nejlepší, co na to měli v den D. Bruyneel si na žádné dlouhodobé sliby nehrál, vždycky mu šlo jen o výkonnost. Selekce tam byla obrovská. Z italského týmu se spíše kamarádskou atmosférou jsem najednou přišel do stáje s vysoce profesionálním managementem a jasně danými pravidly.
Pařížské oslavy s Armstrongem pak bývaly bouřlivé?
Už jen dojet do Paříže v týmu vítěze byla úplná pecka, fantazie. Američtí sponzoři týmu nehleděli na národnosti, brali nás za své, ať jsme byli Čech, Rus, Španěl nebo Australan. Nejdřív se konala obrovská večeře se sponzory a jejich hosty, třeba 400 lidí. Potom jsme šli slavit sami – a nestandardně. Lance byl typem, co dokázal zabavit a stmelit i tak multinacionální tým.
Jak rozděloval prémie?
Sám se své prémie pokaždé vzdal a rozdělil ji týmu, to bylo nepsané pravidlo. Peníze si vydělal jinak. Ale stejné to bylo, i když jsem v Itálii na začátku profikariéry jezdil pro Cipolliniho.
Závodil jste v jednom týmu rovněž s Mariem Scireou, dnešním sportovním ředitelem Romana Kreuzigera. Hovořili jste spolu v Monte Carlu?
Ano. Roman měl před Tour lepší výsledky než Nibali, ale Mario mi tvrdil, že na něj nechtěli vytvářet zbytečný tlak. Proto prý určili, že do Tour vstoupí Roman i Nibali v roli lídrů, se stejnými kartami a podmínkami. Nikoho nebudeme upřednostňovat, tvrdil mi Mario.
Zkuste dosavadní Kreuzigerův výkon zhodnotit.
Při prologu v Monaku jsem stál na vrcholu stoupání. Ten kopec tehdy vyjel fantasticky, to byl zážitek. Naznačil, že na tom není špatně. Potom měl problémy, včetně zdravotních. Pokud dva dny nejíte ideálně a nejste patříčně energeticky pokrytí, je to při tak dlouhém závodě velký problém, který doháníte třeba celý týden. Šanci na desítku Roman stále má, i když já ho před startem tipoval až k první pětce. Přece jen je ale něco jiného, když loni jel Tour na zkušenou, bez starostí a se superformou, a letos tam přijel s pocitem zodpovědnosti. Tentokrát je to pro něj těžší. Jenže to také dělá velké závodníky, že se naučí, jak se s takovou situací srovnat.
Jak nyní žijete vy? Bez každodenní fyzické dřiny a stresu?
Ta fyzická dřina patřila k zaměstnání, kterým jsem se nějaký čas živil. Nechybí mi, ale úplně bych bez kola nedokázal být. Naštěstí cyklistika je krásná tím, že nepotřebuju hřiště a skupinu lidí, abych se svezl. Občas mi rodina naznačí, že jsem zbytečně nervózní. Tak vezmu kolo, obuju tretry a objedu si, co potřebuju. Už ne v jednom kuse, zastavim si na jedno nelakoholické pivko, pak jedu dál. Za dvě hoďky přifrčím domů a všechno je v pořádku.
Byl pro vás přerod od sportovce k podnikateli složitý?
Ani ne. Já ten náš bar spustil a jsem jeho provozovatel, ale vede ho manželka, ta je na takovou činnost lepší. Díky tomu stíhám i další, vedlejší aktivity jako třeba otevírání cyklostezek nebo Adrenalin Cup. Hodně času mi zabere i synův hokej.
Nepotatil se? Ani dcera nejezdí na kole?
Kdepak. Holce je patnáct a je právě v období vzdoru.
Pavel Padrnos
|
