„Závody jsou náročnější, rychlejší, nastoupila spousta mladých kluků a můj věk jde pořád nahoru,“ porovnává. „Když má člověk jen trochu slabší nohy, hned je čtyřicátý. Přitom před deseti lety byste byl pořád v top patnáctce. Takže jsem už ani nedoufal, že by to ještě mohlo padnout.“
Přesto padlo. V neděli triumfoval v propršené zastávce elitního poháru v rakouském Leogangu.
Po deseti letech od Jaroslava Kulhavého opět dostal českou vlajku na nejvyšší stupínek.
Konečně v cross country zapsal vysněný úspěch!
První triumf ve Světovém poháru. Cink se dočkal ve 34 letech, navázal na Kulhavého |
„Stále mi to moc nedochází,“ usmívá se bývalý světový šampion v kategorii do 23 let. „Mým obrovským cílem vždycky bylo v elitě vyhrát aspoň jeden velký závod. Až jednou skončím, budu si moct říct, že jsem dokázal, co jsem chtěl.“
Bylo poznat, že i soupeři mu prvenství přáli. Plácali ho po zádech a gratulovali mu. Druhý Švýcar Mathias Flückiger, který finišoval o osmnáct sekund později, za ním hned po dojezdu přišel a povídá mu: Jsem šťastný, že jsi to dokázal.
„Hlavně od něj mě to těšilo. Bylo cítit, že gratulace myslí upřímně. Právě spolu jsme hodněkrát o první místo sváděli boj,“ vypráví Cink.
Druhé příčky, arytmie i defekt
Šancí na vítězství měl vážně dost. Jen v Leogangu na triumf český biker sahal dvakrát. V roce 2021 ho o něj připravil právě Flückiger a před dvěma lety ještě kolo před cílem šlapal v čelní skupince, načež skončil třetí.
V Andoře v roce 2019 se zase kýženému úspěchu postavilo jeho vlastní tělo. Tehdy se cítil skvěle, jel osamoceně na první příčce a držel více než třicetisekundový náskok. Jenže v horku na sebe nalil studenou vodu, vmžiku cítil, jak se mu neobvykle rozbušilo srdce a kvůli arytmii musel na minutu zcela zastavit.
Smůlu měl i v olympijském Tokiu v roce 2021. Na první dvě pozice sice ztrácel, ale reálně byl ve hře o bronz. I ten by mohl počítat za životní úspěch. Tentokrát ho však vyřadil defekt zadního kola.
Ondřej Cink během závodu horských kol na LOH 2020. (26. července 2021)
„Tolikrát byl blízko...“ vzpomíná Cinkův dlouholetý trenér Karel Martinek, který s ním prožíval zmíněná druhá a třetí místa či zdravotní i technické patálie „V Leogangu mu to vždy sedělo. Do Tokia přijel skvěle připravený. Navíc na olympiádě je výhoda, že jede relativně málo lidí, a měl šanci se rychle dostat dopředu, což potřebuje. Medaile by stačila, aby se stal nesmrtelným. Ale nejvíc mě mrzela Andorra. Tehdy na tom byl nejlépe, co kdy byl. Vyhrál by.“
Cink útočil ve Vallnordu na triumf, ale zbrzdily ho zdravotní potíže |
I Cink je o tom přesvědčený: „Stoprocentně bych to v Andoře dotáhl. Nohy byly, výkon taky a náskok velký. V tu chvíli jsem měl neskutečné pocity. Jet na prvním místě, navíc s klidem, kdy jsem si mohl říct, že můžu ještě přidat. Ale možná kvůli tomu, že jsem si tak věřil, přišla arytmie. Asi si to někdo nahoře rozmyslel.“
Všechno do sebe zapadlo
V posledních letech ho zase trápily silné alergie, zhoršená imunita a různé nemoci. „Normální člověk při viróze zaleze do postele a za tři dny je zdravý,“ zoufal si loni. „Mně trvá osm dní. Jsem ve stavu, kdy nevím, jestli jsem zdravý, nebo nemocný. I psychicky je toho moc.“
„Ale neviděl jsem většího dříče, než je on,“ má jasno kouč Martinek. „Klobouk dolů, zasloužil si to. Byl jsem naměkko. I pro mě šlo o satisfakci, přece jen šest a půl roku, co jsme spolu byli, nesmažete.“
Ondřej Cink se raduje z premiérového triumfu ve Světovém poháru horských kol.
K vysněnému úspěchu podle Cinka napomohlo, že ho během jara alergie nepostihla tak zásadně. „Trochu jsem ji cítil, ale nespadla mi na astma. Dřív jsem nemohl závody udýchat, teď v pohodě,“ říká.
Zvykl si i na nového španělského kouče Victora Rodrígueze, ke kterému přešel v průběhu minulé sezony od Martinka. Zkrátka potřeboval změnu a nový impulz. „Máme za sebou první zimu. Už jsme víc sehraní a víc mě zná,“ vysvětluje biker. „A třetí věc, proč to vyšlo, je můj nový tým.“
Jeho někdejší španělský Mondraker skončil, nové působení našel v německém Cube Factory. „Jsem tam fakt spokojený. Soustředí se hlavně na mladé. Já jsem v něm jediný chlap eliťák a dá se říct, že jsem bez tlaku. Prostě do sebe v Leogangu všechno zapadlo,“ dodává.
Nerozhodilo ho, že v neděli trať skrápěl déšť. Hned v prvním kole se propracoval do popředí a zanedlouho už jel s více než dvaceti sekundami k dobru.
Dvě kola před koncem na něj sice přišla lehká krize a Flückiger spolu s dalším Švýcarem Fabiem Püntenerem se k němu přiblížili, ale ještě v sobě našel zbytky sil a vedení dál držel.
„Déšť mě nepotěšil. Ale celý týden jsem sledoval počasí a věděl jsem, že by měl přijít. Tak jsem se s ním dopředu smiřoval. Bylo to hodně i o nastavení v hlavě,“ líčí. „Že to dopadne, jsem si ovšem uvědomil až v posledním sjezdu. I když se zdá, že náskok dvacet sekund je dost, na této trati s dlouhými kopci a blátem nic neznamená. Když člověku sekne, v jednom stoupání je pryč. Takže jsem tvrdě makal až do posledního kola.“
A v něm konečně přišla vítězná euforie. Osamocený průjezd závěrečnou rovinkou byl pro něj za odměnu. Usmíval se, máchal rukama, za cílem pak zdvihl své kolo nad hlavu. „Byl jsem strašně šťastný, neskutečný pocit,“ rozplývá se. „Dlouho jsem se načekal. Jsem rád, že to přece jen přišlo.“
Až jednou uzavře kariéru, bude si moci říct: Splnil jsem si cíl, po kterém jsem vždy toužil.
