Na lednovém Tour Down Under prožíval euforii. Velký silniční svět ho nadchl, Cink poznával, jaké to je být součástí celodenního úniku, jaké to je jet časovku nebo jaké to je vozit bidony svým kolegům. Dokonce si vyzkoušel i pozici lídra týmu.
„Ale postupem času, jak se rozjížděla sezona horských kol a já ji sledoval v televizi, říkal jsem si, že je škoda, že už tam s nimi nemůžu být a závodit,“ popisoval.
Postupně v něm zrálo rozhodnutí, ve kterém se utvrdil právě během Tour de France. „Tehdy jsem si řekl, že by pro mě bylo lepší se vrátit, že mě horská kola baví víc,“ vysvětloval.
Proto odmítl dvouletý kontrakt Bahrainu Merida a místo toho podepsal smlouvu na rok se španělským bikovým týmem Primaflor Mondraker Rotor. Sejde se tady s bronzovým olympijským medailistou z Ria – Carlosem Colomou nebo nejlepším argentinským bikerem Catrielem Andresem Sotem.
Do nové sezony Cink vstoupí také s novým trenérem.
Ondřej Cink oznamuje svůj návrat k horským kolům. Vedle něj trenér Karel Martínek.
O přípravu šestadvacetiletého bikera se bude starat Karel Martínek, který v posledních letech spolupracuje také se silničním cyklistou Janem Hirtem.
„Ondru znám dlouho, kdysi jsem mu na základě testů řekl, že bude mistrem světa. A on si ani nemůže dávat jiné cíle, než aby se jím stal,“ říká Martínek. „Příští rok bude závodit ze zadních pozic, protože nemá body v žebříčku UCI. A asi nepůjde až tak o výsledky, ale aby se hlavně vrátil výkonnostně tam, kde byl před odchodem na silnici.“
Pak může opět pomýšlet na medaile ze světových šampionátů a olympijských her.
Ondřeji, po čem se vám nejvíc stýskalo?
Dost mi chyběl ten aspekt chystání se na jeden klíčový den. Na silnici jsem pořád závodil a ani jsem nevěděl, kdy mám opravdovou formu. V mezizávodním období jsem přijel domů a jen se udržoval ve vytrvalosti. Zato na horských kolech je dvacet závodů, z toho třeba šest důležitých, na které se musíte nachystat, abyste byli stoprocentní. To mě baví a to mi chybělo.
Scházela vám i pozice lídra? Zatímco v cross country jedete sám za sebe, na silnici musíte často pracovat pro svůj tým.
Nebudu lhát, nevyhovovalo mi to. Jak jsem byl zvyklý jezdit na sebe, hodně mi to chybělo ve srovnání s horskými koly. Vždycky jsem si odvedl práci, kterou po mně chtěli, ale byl jsem šťastný, když jsem se dostal do úniku a mohl jet sám na sebe. Bavila mě i časovka, která byla jen o mém výkonu.
A k pozici lídra je v cyklistice trnitá cesta...
Já si ji vyzkoušel na závodě Kolem Katalánska. Ale ono to nebyl jen tenhle faktor, proč jsem se rozhodl vrátit se zpět. Horská kola mi prostě chyběla, bavila mě víc. Když jsem vyléčil koleno a byl jsem se skoro po roce projet na biku, cítil jsem se úžasně. Blbnul jsem na tom, bylo to fantastické a já se utvrdil, že je to můj sport.
VYČERPÁNÍ. Ondřej Cink po jedné z etap na australském Tour Down Under.
Jak na vaše rozhodnutí reagovali lidé v silničním týmu Bahrain Meridy?
Spoustu lidí jak z týmu, tak z mého okolí to šokovalo. Nestává se často, že se ze silniční cyklistiky někdo vrací zpět k horským kolům nebo cyklokrosu. Ale v týmu to brali v pohodě, Brent Copeland (šéf týmu) je super člověk, pro kterého je důležité, aby se závodníci cítili dobře. Aby dělali, co je baví. Nikoho nenutí, aby u něj závodil, proto jsme to vyřešili v klidu a v pohodě.
Našel se někdo, kdo vám rozhodnutí rozmlouval?
Můj bývalý trenér Christoph Weiss, který mou budoucnost viděl jen na silnici a ještě možná šéf od bývalého týmu Multivan Meridy. Ale to byli asi tak jediní dva lidé.
A co možnost občas si odskočit v silniční sezoně na horská kola, jako to předvedl na olympiádě v Riu Peter Sagan. Ta neexistovala?
V prvním roce asi ne, možná by se o tom dalo v budoucnu s týmem mluvit. Ale já chci dělat jednu věc pořádně, proto se vracím zpět.
Co si ze silnice zpátky na horská kola odnášíte?
Jsem hlavně rád za tu šanci, kterou jsem dostal. Neberu to jako zahozenou sezonu, získal jsem zkušenosti, viděl jiný cyklistický svět a snad mi to pomůže i výkonnostně. Pobral jsem dost výkonnostního tréninku, který mi na horských kolech chyběl. Třeba čtvrtou, pátou hodinu závodu jsem ze začátku na silnici dost trpěl. Beru si z ní jen to dobré.
Mluvíte o pěti hodinách v sedle. Nenudil jste se občas během závodů?
Je pravda, že dlouhé etapové závody jsou víceméně stejné a občas jsou etapy nudné, hlavně ty rovinaté. Ale když na nich začne foukat, nuda to přestává být. Já ale vždycky říkal, že nechci dělat něco, co mě nebaví.
Jak velkou roli ve vašem návratu hrálo zraněné koleno?
Roli možná taky hrálo. Psychicky to nebylo ideální, těch zdravotních problémů bylo letos docela hodně. Je vidět, že silniční cyklistika je vytrvalostní sport a ten pohyb je v ní úplně jiný než na horských kolech. Možná i proto jsem měl problémy s kolenem, nebyl jsem na takový pohyb zvyklý. Vlastně jsem neměl ani žádný speciální posed, žádné měření, prostě mi ho upravili podle oka, což mě u takového týmu trochu šokovalo.
Když se teď zpětně ohlédnete, po Tour jste kvůli problémům s kolenem nemohl měsíc a půl sednout na kolo. Byla chyba jí jet?
Osobně si myslím, že to chyba byla, bylo toho na mě moc. Já jsem s tím nepočítal a nepočítal s tím ani můj trenér v Bahrainu. Měl jsem jet Vueltu, na kterou bych měl čas si odpočinout. Ale nebyl jsem sám, spousta závodníků si stěžovala, že jsou z tolika závodů unavení a proto jsme neměli ani takové výsledky. Což pak i Copeland uznal.
Na druhou stranu, dala se nabídka jet Tour hned v debutové sezoně na silnici odmítnout?
Nejspíš dala, ale pro mě to bylo těžké rozhodnutí. Viděl jsem šanci a skočil po ní.
Věděl jste už tehdy, že bajky nakonec zvítězí a druhou šanci už nejspíš nedostanete?
Už před Tour jsem o návratu přemýšlel, ale rozhodnutý jsem nebyl. Až v průběhu Tour jsem si řekl, že mi to nedává to, co bych chtěl.
Bylo pro vás 19 etap na Tour fyzickým stropem?
Asi jsem tam prožil mé nejhorší dny na kole. Etapy byly dlouhé a dost náročné. Když máte před sebou 220 kilometrů v kopcích a už na startu se cítíte špatně, udělá to hodně.
Zase jste ale strávil den v úniku s Albertem Contadorem, se kterým jste stoupal na slovutný Galibier.
To pro mě byla euforie spojená s adrenalinem, kdy jsem necítil bolest ani únavu. Víte, na žádných závodech není jednoduché se do úniku dostat a na Tour už vůbec ne. Pokoušel jsem se o to každý den a povedlo se mi to jen jednou. Proto jsem byl v euforii a zapomněl na bolest i přesto, že jsem jel pod prášky.
Ondřej Cink v cíli devatenácté etapy Tour de France. Na snímku je vidět jeho zatejpované koleno, které ho nepustilo do Paříže.
Měsíc a půl jste pak na kole neseděl. Už je koleno stoprocentní?
Mělo by být. Po té pauze jsem začal trénoval, ale problémy se objevily znovu. Teď už jsem nějakých 11 dní v tréninku a všechno je v pořádku, tak snad to bude dobrý.
Co čekáte od návratu k horským kolům?
Výhodou je, že vím, do čeho jdu. Stačí, když se rozzávodím a dostanu do sebe techniku na kole, která mi teď určitě bude chybět. Ale trénuju, jezdím v terénu, snažím se do toho dostat. V technice mám rezervy, ale výkonnostně bych se měl vrátit zpátky.
Platí, že příští sezona bude tak trochu adaptační?
Asi ano. Nevím, jak se mi bude závodit, pauza po Tour byla dlouhá. Ale chtěl bych začít závodit co nejdřív, nejlíp v lednu na nějakém bikovém etapovém závodě. Bude důležité nasbírat co nejvíc bodů, abych si pak v roce 2019 mohl dávat i nějaký výsledkové cíle.
