„Přestože už nedělám horská kola úplně naplno, tak vyhrávám rád. Kromě pocitů z jízdy závodím i proto, abych vítězil. A tady na Obrovi v té úžasné atmosféře je to fantastické,“ pronesl Jobánek poté, co zvládl nejrychleji porci 177 kilometrů napříč Hostýnskými vrchy s převýšením pět a půl kilometru.
Už tady zazněly návrhy, že by se závod měl přejmenovat podle vaší přezdívky na Jobr Drásal.
O přejmenování nemůže být řeč. (úsměv) Příští rok to může být všechno úplně jinak. Obr je správné jméno pro tenhle nejdelší bikemaraton v České republice.
Co vám říkal ředitel závodu Ondřej Fojtík v cíli, když jste znovu vyhrál a porazil mimo jiných i jeho bratra Jana?
Gratuloval mi. Děkoval jsem mu za to. Je členem organizačního výboru a závod, který se všem pořadatelům daří dělat, je úžasný. Žije jím celé okolí a člověk si to musí užívat, ať jede první, desátý, nebo stý.
Jak vás berou soupeři? Neříkají, že máte vítězství předplacené a oni pojedou jen o druhé místo?
Ne, to určitě ne. Jsem přesvědčený, že minimálně deset kluků mohlo vyhrát stejně jako já. Je to vždycky otevřené. Tady nemá nikdo nic jistého. Může přijít nějaký defekt, pád. I teď kluci dvakrát spadli. Rozhodně to nemám rezervované předem. Ve třetí hodině jsem měl náběhy na křeče. V takových chvílích hlavou běží, že je to ztracené. Ale je důležité se nezlomit a zabojovat. Naštěstí se mi nohy zase rozjely.
Kdy jste rozhodl o svém vítězství?
Ve výjezdu od Lukova, což jsou nějaké dvě hodiny od cíle jsme začali ve skupině zrychlovat. Zůstali jsme vepředu s Michalem Bubílkem a Karlem Hartlem. Zhruba hodinu před cílem jsem vsadil všechno na jednu kartu a snažil se to urvat sám.
Před letošním ročníkem jste si ale tolik nevěřil na vítězství, že?
Je to pravda. V květnu jsem měl nějaké zdravotní problémy. Moc jsem nejezdil, takže přípravu jsem zahájil až během června a nevěděl jsem pořádně, jak na tom jsem. Takhle dlouho na kole jako na Drásalovi jsem letos ještě neseděl.
Závod jste stihli odjet ještě před nástupem třicetistupňových veder. Oddechl jste si?
Když jsme startovali o půl šesté, tak bylo kolem dvanácti stupňů Celsia, což bylo fajn. Postupně se oteplovalo, ale už jsem tady zažil horší ročníky, kdy se jelo v daleko větším teple.
Poprvé jste vyhrál v čase nad osm hodin. Čemu to přičítáte?
Je těžké srovnávat. Každý ročník je rozdílný. Hodně to ovlivňuje i terén. Hraje roli i taktika. Na čas se ale nedívám.
Byl letošní ročník v něčem jiný než jindy?
Nevím, jestli zrádnější, ale bylo to hodně jiné. Trať byla sice hodně suchá, ale rozbitá kvůli těžbě. Bylo vidět, že tady v Hostýnkách kůrovec řádil hodně. Kopce se úplně změnily. Neříkám, že k horšímu. Zase se objevily krásné výhledy.
Loni jste vyhrál speciální verzi Obra dlouhou 208 kilometrů. Přivítal jste návrat ke klasice?
Loni jsem sice říkal, že bych nechal dvoustovku, ale teď si myslím, že těch 177 kilometrů je dostatečných.
Vrátíte se za rok pro druhý hattrick na Obrovi?
Ozvěte se mi za pár měsíců, až se mi to rozleží v hlavě. (úsměv) Pět minut po dojezdu do cíle jsou bolesti a únava nohou dost velké, abych přemýšlel nad další rokem.
