Přitom ještě na začátku roku by nejspíš osmadvacetiletého rodáka z Perthu nikdo jako adepta na medaili netipoval.
Jistě, měl za sebou vítězství v horských etapách na Giru i Tour a úspěchy na menších závodech, jednorázovkám ale v předchozích sezonách vůbec neholdoval. A navíc zatím vždy působil jako jezdec, který se pod tíhou očekávání spíš hroutí.
Na květnové Giro odjel s vidinou pódia, spoustu sil ale vyplýtval při bezhlavém následování Pogačara během jeho útoku ve druhé etapě na Oropu. „Projevil jsem se asi jako ten nejhloupější závodník v pelotonu,“ vyčinil si pak. Výš než na čtvrté místo celkově se dostat nedokázal a opět jednou opouštěl Grand Tour zklamaný.
Podobný scénář mu hrozil i na Vueltě, když v úvodní časovce ztratil 52 sekund a v první horské etapě dalších sedmdesát. Pak v sobě ale objevil dosud nevídanou sílu a šestý den si vzal červený dres po úchvatném sólu a s náskokem téměř pěti minut.
V následujících horských etapách bavil zarputilostí, s jakou se odmítal vzdát mnohem silnějšímu Primoži Rogličovi. Vedení nakonec hájil až do devatenácté etapy a v Madridu vystoupal na druhou příčku celkového pořadí.
Konečně se dočkal pódia, i když úplně jinak, než si možná vysnil, a navzdory mnohým analýzám, podle kterých není na boj o celkové prvenství dostatečně psychicky odolný.
O tři týdny později v Curychu šokoval znovu.
Světový šampionát absolvoval zatím pouze jednou, a to ten domácí před dvěma lety ve Wollongongu, ale nedokončil. Mnoho jiných jednorázových závodů neabsolvoval a když ano, nevedl si v nich zrovna úchvatně. A navíc se po prvních desítkách kilometrů na kopcovité švýcarské trati necítil vůbec dobře.
Sebevrah, mysleli si o Pogačarovi. Potom i Merckx řekl: Tadej mě překonal |
„Ale ostatní kluci z týmu ke mně měli takový menší motivační proslov, kterým mi dokázali změnit nastavení v hlavě,“ vyprávěl pak. „Musím jim za to fakt poděkovat.“
Oni zase jemu můžou poděkovat za představení, které v následujících hodinách v australském dresu předvedl.
Ve skupině stíhající Pogačara si mohl připadat trošku jako v horské etapě na Grand Tour. Enric Mas z jedné strany, Remco Evenepoel z druhé, do toho ještě i Romain Bardet nebo Ben Healy. A k nim trošku netypicky Mathieu van der Poel a také Mathias Vacek.
Když pomineme Mase, který se z klasikářského kalendáře představuje téměř výhradně jen na Kolem Lombardie, jeli za Pogačarem samí zkušení účastníci jednorázovek. Přesto je v závěru dokázal O’Connor přechytračit.
„Šlo jen o správné načasování a útok zezadu, aby si mě všimli co nejpozději,“ popisoval moment méně než dva kilometry před cílem, kdy při průjezdu občerstvovacím depem vyrazil ze skupiny pronásledovatelů dopředu.
Triumf z říše snů. Pogačar útočil 100 km před cílem. A má zlato i Trojkorunu |
Moment nástupu zvolil vskutku dokonale, skupinka totiž zrovna pokryla Healyho útok, van der Poel a spol. se proto po sobě chvíli jen ohlíželi. Okamžik zaváhání využil Australan k vytvoření drobného náskoku, který mu k zisku stříbra bohatě stačil.
„Moc velkých jednorázovek jsem zatím nejel, takže dojet druhý na světě je opravdu hodně sladké,“ rozplýval se pak s medailí na krku. „Je to skvělý úspěch nejen pro mě, ale pro celý australský tým.“
Svým stříbrem navíc přispěl k prvnímu místu Austrálie v žebříčku národů na šampionátu. Už v týdnu si odnesl zlato ze smíšené týmové časovky, zlatem z časovky otevřela mistrovství Grace Brownová, k tomu přidala stříbro Neve Bradburyová mezi ženami do třiadvaceti let.
Pro to své si O’Connor došel po boku Pogačara a van der Poela, tedy těch největších hvězd současného pelotonu. „Jo, docela dobrá společnost,“ pochvaloval si s úsměvem. Během posledních šesti týdnů ukázal, že do ní bez výhrad patří.
A tak mu možná příště další útok zezadu už tak snadno neprojde.
