Prodíral se špalírem norských fanoušků, kteří ho hnali k cíli u horní stanice lanovky na bergenském kopci Fløyen.
Za sebou měl neutrální motorku s neutrálním mechanikem. Toho svého si nemohl dovolit.
Nazir Jaser projel cílem a ani se nepodíval na čas, kterého dosáhl. Nezajímal ho, místo toho spěchal za svým krajanem Ahmadem Badreddinem.
Epic vibes on Mount Fløyen in @bergen2017 for today's race #Bergen2017 https://t.co/IlvQrqXfaU
Oba syrští cyklisté se objali a dlouho ani jeden z nich nepromluvil. Slov nebylo potřeba, vždyť se shledali po dlouhých čtyřech letech.
Bolest ze závěrečného stoupání, kterou oba ještě cítili v nohách, byla ničím v porovnání s tím, jakou bolest cítili, když se téma jejich rozhovoru stočilo k rodnému Aleppu.
„Válka dává všechny věci do úplně jiné perspektivy,“ prozradil upřímně Badreddin.
Podpůrný tým? Žádný
Den před časovkou přijel Jaser k registrační budově na světovém šampionátu v Bergenu, opřel své časovkářské kolo o betonovou zídku a uhladil si svůj syrský dres, na který je tak pyšný.
Až poté vstoupil do budovy, aby si vyzvedl číslo pro středeční závod.
Byl to zvláštní pohled. Cyklisté si pro svá čísla obyčejně nejezdí. V centru města se objevují až během závodu, nebo když si jdou projet trať.
Jaser ale kolem sebe nemá člověka, který by se mu o tuhle administrativu postaral. „Musím si spoustu věcí vyřizovat sám, ale nijak mi to nevadí,“ usmívá se.
Syrian refugee, Ahmad Badreddin Wais, completes cycling journey from war-torn #Syria to world championships https://t.co/mXgsQZ40TH https://t.co/dAwpGTk44e
Spolu s Badreddinem a sedmnáctiletým juniorem Mohamedem Rayesem byl jedním ze tří Syřanů, kteří se na cyklistickém mistrovství světa v norském Bergenu představili.
Tady ale jejich příběh nezačíná, spíš končí.
Začíná jinde, v civilní válkou zmítaném Aleppu, odkud všichni tři před čtyřmi lety uprchli a rozprchli se po Evropě.
Když není kde jezdit
Jaser s Badreddinem se znají odmala. Závodili spolu za jeden klub, potkali se i v reprezentaci.
„V mládí jsme se dost poznali,“ přiznává Badreddin.
Jejich přátelství ale uťala válka, která v Aleppu vypukla v roce 2012. Ze začátku přitom byla právě cyklistika jednou z mála možností, jak na bombové útoky v okolí aspoň na chvíli zapomenout. Než bomby zničily většinu cest a už nebylo kde trénovat.
Badreddin byl v tu chvíli stále studentem. „A myslel jsem si, že jsem s cyklistikou právě skončil,“ vzpomíná. „Pak ale přišla šance utéct.“
Jeho rodina uprchla do sousedního Turecka a on ji následoval o pár měsíců později. „Z Aleppa ale museli odejít všichni, vždyť tam nebyla elektřina, voda, peníze ani práce,“ popisuje šestadvacetiletý cyklista.
Sám nejprve autem vyrazil do Bejrútu, ze kterého se následně lodí přesunul do Turecka, kde se na chvíli sešel s rodinou.
Tam ale jeho cesta neskončila. Chtěl dál od masakru, kterému byl stále až moc blízko.
Z Instabulu se vydal lodí do Atén a z těch zase nízkonákladovým letem až do Ženevy. Z té byl poté už jako uprchlík přesídlen do švýcarského městečka Schyz, kde nyní pracuje v supermarketu.
Badreddin měl spoustu času na sebe, navíc bydlel v krásném kopcovitém prostředí, které přímo vybízelo k tomu, aby znovu začal jezdit na kole.
Našel si svou skupinu, se kterou trénoval snil o mistrovství světa.
Podobnou pouť absolvoval i Jaser, který ale uprchl do německého Berlína. Tam si dokonce založil svůj cyklistický klub a před rokem závodil i ve Španělsku.
Oba syrští cyklisté spolu zůstali v kontaktu díky e-mailové korespondenci, ale až na světovém šampionátu v Bergenu se znovu po dlouhých čtyřech letech potkali.
Pochopitelně to bylo setkání plné emocí.
Jejich cesty, které občanská válka rozdělila, silniční cyklista znovu spojila.
