Podstatnou část závodu tak místo soupeřů bojoval spíš se svým vlastním tělem. Uspěl, zdárně v neděli dorazil do Madridu.
A i na únik nakonec došlo. Byť v rovinaté devatenácté etapě bylo předem jasné, že ho s největší pravděpodobností před cílem pohltí peloton.
„První pocity v cíli? Hlavně úleva, že jsem to zvládl,“ usmívá se osmadvacetiletý Schlegel, který si ve zmíněné etapě vysloužil ocenění pro bojovníka dne. „Teď se z toho musím nejprve dostat. Pak se asi dostaví i radost.“
Povězte, jak po Vueltě bolí nohy?
Musím říct, že mě teda víc bolely v prvním týdnu. Po něm se bolest tak nějak rozmělnila, přesunula. Už to nebyly jen nohy a svaly, ale šlo spíš o celkovou únavu.
Přesto tělo neustále jede.
Ustálí se, najde si rytmus a přizpůsobí se námaze. I energeticky najede na to, co potřebuje. Najednou dva talíře rýže nejsou problém, sníte cokoliv.
ČEŠI NA VUELTĚ. Michal Schlegel z Caja Rural (vlevo) a Jan Hirt z Quick-Stepu při výjezdu na Angliru v 17. etapě Vuelty.
Jak se po takové námaze regeneruje?
Musíte pořád trénovat. Když se přestane, je to jako smrt. Cítíte se ještě hůř a únava se nedá vydržet. Ale když pořád jezdíte na kole a postupně snižujete zátěž, tak to jde. V pondělí jsem se přesouval domů do Česka, v úterý už jdu na kolo.
Kdy jste se na Vueltě cítil nejhůř?
Na konci druhého týdne. Kašlal jsem, špatně se mi dýchalo, měl jsem hroznou rýmu. Řekl bych, že to byl nájezd na chřipku. Naštěstí se teda neprojevila naplno, protože bych asi nedojel. Každopádně mi tělo tehdy moc nefungovalo a od třinácté do patnácté etapy (v nichž se jelo na Tourmalet či Larra-Belagua) jsem trpěl.
Jumbo zalité sluncem. Ale jak je na tom doopravdy? Neuteče mu Roglič? |
Pak se to zlepšilo?
Během druhého volného dne jsem se naštěstí trochu srovnal. Nebylo to ideální, pořád jsem byl dost unavený, ale cítil jsem se lépe.
Na únik v horách, jak jste si plánoval, to ale ještě nebylo, že?
Jo jo, byl to určitě jeden z hlavních důvodů. Tak jsem si to pak aspoň zkusil v devatenácté etapě. (smích)
Tedy v té, která byla pro zdárný únik asi nejméně pravděpodobná. Jak vám na té dlouhé rovině bylo?
Musím říct, že to celkem odsýpalo. I ve větru, který foukal spíš z boku, jsme měli průměr asi 46 kilometrů v hodině. Uteklo to. Ale je pravda, že tehdy mě nohy bolely dost. Měli jsme za sebou už skoro celou Vueltu, spoustu náročných etap a asi každý se těšil, že si tenhle den trochu odpočine. Pro nás to však neplatilo.
Únik i s Michalem Schlegelem (vzadu) během 19. etapy španělské Vuelty.
Vuelta byla vaší druhou Grand Tour v kariéře. První bylo italské Giro v roce 2017. Dokázal byste říct, jak se od té doby třítýdenní závody změnily?
Jestli jsou nervóznější nebo hektičtější asi moc nedokážu popsat. Tehdy jsem byl přeci jen mladší, byla to moje první Grand Tour, takže jsem ji vnímal asi trochu jinak. Ale minimálně co se týče výkonů, tak teď jsou na úplně jiné úrovni. Fakt síla.
Máte nějaký příklad?
Když jsem předtím jel Giro, tak jsem trénoval na podobných kopcích jako teď. Tehdy jsem na nich zajížděl horší časy a v pohodě jsem stačil. Teď jsem naopak jezdil jedny z lepších čísel a v závodě jsem chytal poslední skupinu. Asi se něco změnilo.
Mnozí také říkají, že i boj o denní únik je úplně o něčem jiném. Že je v podstatě už výhra, když se do něj dostanete.
Záleží na typu etapy. V té, v níž je velká šance, že únik dojede do cíle, je vážně velký boj. Abyste se do něj dostali, musíte patřit mezi nejlepší. Taky jsme to letos viděli, v únicích byla samá silná jména.
Přitvrdil tenhle boj ještě s tím, jak Evenepoel přišel o šanci na úspěch v celkové klasifikaci a přeorientoval se právě na úniky?
Jo jo. Jak každý den nastupoval a každý chtěl jet s ním, tak starty hodně rozbouřil. O to těžší to ještě bylo, když nastupoval v kopcích. Na rovině se nějak schováte, ale když se pokoušel uniknout ve stoupáních, v podstatě každý musel jet stejně jako on. Síla.
Kussův pozoruhodný životní příběh. Měl běhat na lyžích, vyhrál Vueltu na kole |
Celkovou klasifikaci opanovala stáj Jumbo-Visma. Bylo i v pelotonu jasně cítit, že je jinde než ostatní?
V kopcích rozhodně. V prvním týdnu se ještě možná trochu šetřili, od třinácté etapy na Tourmalet ale přitvrdili. Celé si to začali kontrolovat. Šlo jim to, do úniků pouštěli lidi, kteří je neohrožovali a hlídali si soupeře. Šéfovali si to.
Dost se řešil jejich možný interní souboj o titul mezi Kussem, Vingegaardem a Rogličem. Co jste na něj říkal vy?
Těžké soudit. Na jednu stranu mám pochopení. Může se stát cokoliv, i když se to teď nemusí zdát, ani jeden z nich už třeba na další grandtourové vítězství nemusí dosáhnout. Může se stát cokoliv a třeba Roglič už také není nejmladší. Je tedy těžké říct: Jo, tak to nechám kamarádovi, protože pracoval jinde.
Nakonec se přeci jen domluvili a v posledních etapách bylo znát, že lídrem je Kuss. Přál jste mu to?
Ano. Je to sympaťák a z Jumba jsem mu vítězství přál asi nejvíc. Ukázal, že na něj i měl. Nikde výrazně neztratil, vybojoval si ho.
Michal Schlegel v dresu španělské stáje Caja Rural na mistrovství české republiky 2023.
Rozebíral se i začátek Vuelty. Tma v úvodní týmové časovce, déšť a kluzké vozovky, Evenepoelova srážka s členy realizačních týmů, kteří stáli hned za cílem třetí etapy… Jak jste to všechno vnímal vy?
Spíš jako hloupou shodu náhod. Organizátorům bych asi jen vytkl, že časovku dali navečer. To jsem teda moc nepochopil, bylo zřejmé, že když se obloha trochu víc zatáhne, bude úplná tma. Ale jinak toho moc ovlivnit nemohli. Že maséři stáli tak blízko, asi jejich chyba není. A počasí nebo bahno? S tím také nemohli počítat.
Pak už bylo vše v pořádku?
Ve druhém a třetím týdnu to bylo všechno víceméně pohodě.
Co vás čeká nyní?
Volno a už možná i konec sezony. Ještě teda uvidím, jestli od nás z týmu někdo neonemocní třeba na Kolem Chorvatska, že bych ho nahradil, ale jinak už bych mít v plánu nic neměl.
