A kdo třicetiletého mistra světa aspoň trochu zná, tuší, že u sedmi titulů zůstat nehodlá.
Jeho nejnovějšímu a historickému zlatu ještě přidala lesk přítomnost úhlavního rivala od juniorských let Wouta van Aerta. Ani Belgičan nedokázal ve francouzském Liévinu Nizozemcovu spanilou jízdu za dalším titulem zkomplikovat.
Když jsou ti dva na startu, vždy se očekává velké drama. Vyhrocené boje z juniorů si přenesli i mezi elitu, poprvé je mezi nejlepšími mohli fanoušci sledovat před deseti lety v Táboře.
Tehdy bylo oběma čerstvých dvacet a správně ještě vůbec neměli v kategorii ‚Elite‘ závodit.
Nechali se ale postaršit a zkušení matadoři jen bezmocně sledovali, jak jim dva holobrádci bez respektu ukázali záda.
Van der Poel vyrovnal na MS v cyklokrosu rekord, Boroš dojel čtyřiadvacátý |
Van Aerta tenkrát ze zlatého souboje vyřadil vzpurný řetěz. Než ho Belgičan znovu nahodil, van der Poel už byl příliš daleko. Van Aert se propracoval alespoň ke stříbru, ovšem v cílové rovince zlostně máchl pěstí. „Byl jsem dnes nejlepším jezdcem v závodě,“ měl jasno. Na pódiu pak ze sebe vymámil jediný slabý náznak úsměvu.
Naopak van der Poel pochopitelně zářil štěstím. Při průjezdu cílem se mu po zablácených tvářích kutálely slzy, nadšeně vykládal o tom, jak byl posun mezi elitu nejlepším rozhodnutím jeho života. „Bude parádní jezdit v dresu mistra světa,“ jásal.
Deset let poté se odehrál velmi podobný příběh, ovšem reakce jeho aktérů nejlépe ukazují, kolik od památného šampionátu v roce 2015 uběhlo času.
I tentokrát mohl van Aert rozzuřeně gestikulovat.
Vždyť největší ztrátu nabral v prvních metrech závodu, kdy ho zbrzdila kolize jezdců před ním. Na čelo se musel probíjet ze 37. pozice a jeho věčný sok mezitím pláchnul do jistého vedení. Pětačtyřicet sekund, které rivaly dělily v cíli, bylo zhruba přesně tolik, o kolik Belgičana připravilo jím nezaviněné zbrzdění.
Jenže žádný vztek a kyselé pohledy nepřišly.
Už v cílové rovince smekl pomyslný klobouk, na pódiu pak rozdával snad nejširší úsměvy ze všech. A novinářům se svěřoval: „Jsem rád, že jsem tu mohl být. Kdo jiný než já by měl mít stříbro v okamžiku, kdy Mathieu získá sedmé zlato. Jako by to tak bylo předurčené.“
Mezitím van der Poel dělal dojem někoho, pro koho se světové zlato stalo příjemnou rutinou. Možná jste si při sledování závodu ani nevšimli, že odjel téměř celé jedno kolo s prázdnou přední duší. Tak sebejistě, klidně a soustředěně působil. Brzy si vytvořil takový náskok, že na něj televizní režie skoro zapomněla. Když protínal cílovou pásku, měl na prstech počet titulů a na tváři spokojený výraz.
Mathieu van der Poel na trati cyklokrosového světového šampionátu v Lievin
Už dávno se nedojímá a nemusí skrývat oči plné slz v dlaních. V rozhovorech se omezil na holé věty, někdo by ho mohl obvinit z až nemístné strohosti. Vždyť právě vyrovnal 52 let starý rekord!
„Snil jsem o tom, že získám jeden titul. Nikdy by mě nenapadlo, že jich nakonec bude sedm. Je to speciální chvíle,“ pravil, speciálních emocí se od něj ale novináři nedočkali.
Vzhledem k jeho soutěživosti málokdo věří, že by si odpustil útok na osmé zlato, které by ho osamostatnilo v cyklokrosové historii. Už jen proto, že příští rok hostí šampionát jeho domovský Hulst.
