V dresu belgického týmu startuje rodák z Vrbna pod Pradědem na závodě Okolo Slovenska. „Několik měsíců mě monitorovali a analyzovali, jaké mám předpoklady a na co se hodím. Na základě toho se rozhodli mě vzít na závod Okolo Slovenska, kde budu dál bojovat o smlouvu pro příští rok,“ popisuje Petruš okolnosti nečekaného angažmá.
Byl jste v šoku, když se z Alpecin Fenix ozvali?
Hodně a ještě teď je to pro mě hodně čerstvé, sotva si to uvědomuji. Čtyři roky jsem cyklistiku měl na vedlejší koleji, prošel jsem si různými fázemi i s obdobím, kdy jsem o ní nechtěl slyšet. Byl to životní i sportovní restart a všechny věci, které jsem si prožil, mě posunuly po fyzické i psychické stránce. Díky tomu jsem loni ucítil, že jsem připravený se do cyklistiky vrátit. Přišlo to samo, našel jsem v sobě vášeň a obrovskou motivaci.
A proto jste se rozhodl znovu vrátit mezi profesionály?
Řekl jsem si, že jdu do cyklistiky naplno. Můžu mít před sebou několik let, třicítka není pro cyklistku žádný věk. Můj cíl byl být zpátky v profesionální cyklistice, ale nečekal jsem, že do roka od restartu budu mít možnost absolvovat takové závody a ještě v tak silném týmu.
Jaký byl důvod vaší pauzy?
Do proficyklistiky jsem šel hodně mladý, hned po maturitě jsem odjel do Belgie a byl jsem tam nejdřív hrozně rád. Ale potom se projevilo, že na mě v tom věku byl hodně velký tlak, hlavně po psychické stránce. To k tomu patří a bylo to v pořádku, než přišly zdravotní problémy. Měl jsem dvakrát potíže s kolenem po pádu, kdy jsem dva měsíce nemohl na kolo, a pak se problémy vracely. Když jsem se z toho dostal, onemocněl jsem nějakou zvláštní bakterií, musel se osm týdnů léčit silnými antibiotiky a ze všeho jsem vypadl. Tlak na výsledky a očekávání jsem neunesl a v týmu jsem ukončil působení.
Na kolo jste zanevřel?
Cítil jsem, že po dvanácti letech denního trénování potřebuju pauzu, jezdil jsem podle chuti dál amatérské závody a začal jsem podnikat. Postupně mi ale ta pravá cyklistika začala chybět a trvalo čtyři pět let, než se ve mně jiskra objevila, dostal jsem impulz a momentálně dělám pro cyklistiku asi nejvíc, co jsem kdy dělal. Pauza mi tedy pomohla a podobných případů je ve sportu víc, kdy se lidé vrátí a mohou mít i lepší výkonnost. Je to jen o člověku, jak se k tomu postaví a co pro to udělá. Dívám se na to spíš jako na aktivní odpočinek a možná je to i tělu prospěšné, že zregeneruje, načerpá síly a může z toho těžit. Díky tomu věřím, že se můžu ještě vrátit a předvést výborné výsledky.
Před rokem jste se domluvil s olomouckou Kolárnou, která není žádná profistáj. Jak vám to pomohlo?
Pro mě byla Kolárna potřebný krok do týmu, kde jsem měl volnou ruku a mohl jsem se soustředit výhradně na sebe, na svůj program a neměl další povinnosti. Původně jsem se zaměřoval na letošní cyklokrosovou sezonu a ve všem mi vyšli maximálně vstříc. Potřeboval jsem najíždět objemy a jezdit v kopcích intervaly. Na tréninku si to můžu přizpůsobit maximálně na sebe a pak je dokonalý, kdežto na závodech člověk nemůže tempo tolik ovlivnit.
Lubomír PetrušNarodil se 17. července 1990 a pochází z Vrbna pod Pradědem, kde také začal s cyklistikou. V 17 letech se stal juniorským mistrem Evropy v cyklokrosu a o rok později ve stejné kategorii získal bronz na mistrovství světa v italském Trevisu. V devatenácti letech odešel do Belgie, kde závodil za BKCP-Powerplus až do roku 2015, kdy se rozhodl z vrcholové cyklistiky odejít a jezdit jen na amatérské úrovni. Loni vyměnil domácí MTB tým Ethic Sport za Kolárnu v Olomouci, kde také žije. V létě se stal stážistou v belgickém Alpecin Fenix, který patří do druhé nejvyšší kategorie Professional Continental Team a kombinuje silniční a cyklokrosový program. Závodník Jiří Petruš, kapitán českého týmu Topforex Lapierre, je Lubomírův bratranec. |
Letošní sezona moc závodů nenabídla. Pokud vím, vyhrál jste jen lokální časovku do vrchu Slavkovské radary, tohle Alpecin Fenix zaujalo?
Slavkovské radary byl zřejmě ten impulz, i když přesně nevím, co způsobilo, že mě kontaktovali. Tehdy jsem zveřejnil svůj výkon z „radarů“, reálně to potom bylo s přesnou hmotností toho dne 6,6 wattů na kilogram, což je výborné číslo, za které se nemusí stydět ani kluci, kteří jezdí Tour de France. Je možné, že někdo z kluků závodníků nebo agentů si toho všiml a nějak se to k Alpecinu dostalo.
Co bylo dál?
Musím říct, že v týmu mě znali z doby před pěti lety, kdy se ještě jmenoval BKCP-Powerplus. Věděli, jaký jsem člověk a závodník a jaké mám taktické a rozhodovací schopnosti. Otázka byla spíše výkonnost, absolvoval jsem tedy zaváděcí testy a pak další dva, které monitorovaly moje zlepšení a předpoklady.
Na testy jste jezdil do Belgie, kde má tým sídlo?
Dělal jsem je v Česku s moderními přístroji, jako má Garmin, a posílal svá tréninková data, která si trenéři Alpecinu analyzovali. Byly dost podrobné a dělal jsem je přesně podle jejich pokynů a parametrů, včetně třeba laktátů, VO2max (maximální objem kyslíku, který je sportovec schopen využít).
Předpokládám, že tyto hodnoty vám museli zjistit v laboratoři.
Ano, samozřejmě, laktát mi odebral odborník, který se této problematice věnuje. Ale základ jsou watty a základní parametry, které hned z prvotních testů ukážou, jestli je závodník nějak připravený, a trenéři je mohou analyzovat do poslední vteřiny. Laktát pak vymezí tréninkové zóny na cílený trénink. Dozvěděl jsem se, že první testy byly výborné, a pak se čekalo, jak mé tělo reaguje, jakou zátěž snese a co se mnou udělala dlouhá pauza. Finální testy trenéry uspokojily a nakonec je vyhodnotili tak, že už mě rovnou nasadili na závody. Teď mě čeká další krok - výsledky testů a formy potvrdit na závodech.
Trénuje člověk jinak, když ví, že data posílá do Pro Continental Teamu?
Je to další motivace navíc, i když ta mi po návratu nechyběla. Nebyl jediný trénink, který by se mi nevydařil nebo který bych vynechal kvůli počasí. Zaměřil jsem se i na další věci, které s tím hodně souvisí, stravu a psychiku, abych vychytal nedostatky, které jsem měl v minulosti. Určitě pak i to, že mě monitorovali, je další motor, člověk se pak snaží šlapat i z kopce, držet watty i zóny, jak má, a je o kousíček pečlivější, než by byl. To mi pomohlo, i když jsem v tu chvíli nemohl vědět, jak to dopadne. Že se tohle stane, jsem do poslední chvíle nečekal.
„Z testů vyšlo, že se nejvíc hodím na etapové závody a do dlouhých kopců.“
Lubomír Petruš
Co vám tedy z testů vyšlo?
Že se hodím nejvíc na silnici, na etapové závody a do dlouhých kopců. Pokud bych se osvědčil a dostal u nich profesionální smlouvu, byl bych silniční cyklista a etapové závody v kopcích by byla moje priorita.
A to jste cílil na cyklokros. S tím je konec?
Pro letošek je s ním konec, do konce sezony jsem v Alpecin Fenix na stáži, což je něco jako zkušební doba v práci. A do 1. ledna se musí rozhodnout, jestli stážistům nabídne smlouvu a jakou.
To je vážně zajímavý způsob nabírání posil.
Být v roli manažera, tak to udělám taky. Jezdci na stáž chodí málokdy a dostat smlouvu ještě po takové pauze je dost nereálné, ale jsem hrozně vděčný i jen za tu příležitost, že můžu závodit a rovnou na takové úrovni.
Nebude vám scházet schopnost pohybu v pelotonu? V tom se silnice přeci jen liší od cyklokrosu.
Myslím, že ne. Uvidíme až v praxi. Možná se budu první etapu trochu otrkávat, ale člověk to má pořád v sobě, to se nezapomíná. Stejně jako mluvit cizím jazykem nebo řídit auto, stačí chvilka a obnoví se vám to v hlavě. I v cyklokrosu jste po startu v pelotonu, musíte se tam pohybovat a najít si správnou pozici.
Stihl jste se před závodem potkat kolegy z týmu na nějakém kempu?
Ne. Potkal jsem Mathieu van der Poela, když jsem byl v Belgii vyzvednout materiál a domluvit podrobnosti před začátkem stáže. Ale s ostatními kluky jsem na tréninku nebyl. Ale dva nebo tři kluky dobře znám, jsme kamarádi, občas si napíšeme a zbytek týmu poznám. Jsou tam tři noví jezdci, tak se na to těším.
Van der Poel je fenomén současné cyklistiky, jaký na vás udělal dojem?
Znám ho z období před pěti, šesti lety, kdy už v cyklokrosu patřil k nejlepším, ale nebyla to ještě taková hvězda, ve kterou v posledních letech vyrostl. Když jsem ho viděl, tak to byl zvláštní pocit, připadal jsem si vedle něj hodně malej cyklista. Ale hned se usmál, pozdravil a byl přátelskej. Šlo vidět, že mě i rád viděl. Nebyl prostor na delší povídání, čekal na nějaký rozhovor a focení a já jsem řešil s týmem materiál. Byla to jen chvilka, ale příjemná, je to normální kluk, který se nad nikým nepovyšuje. Myslím, že to tak bude i s ostatními kluky, atmosféra v týmu byla vždycky dobrá.
Co bude vaším cílem na závodě Okolo Slovenska?
Člověk chce vždycky vyhrát, ale to nevím, jestli je reálné. Pokud jste v silničním týmu, řídíte se taktikou. Viděl jsem složení týmu Alpecin, jsou tam dva tři sprinteři, takže možná budu mít v některých etapách úkoly jim pomáhat, to se ale teprve uvidí. Tým ví, že v kopcích bych na tom měl být dobře, ale záleží i na tom, jak se závod rozjede. Vždycky se taktika mění podle toho, jak se situace vyvíjí.
