Jan Smolík, vítěz Závodu míru 1964 | foto: ČTK

STALO SE 24. KVĚTNA: Český Merckx. Kácel stromy, pak ovládl Závod míru

  • 18
V roce 1964 byl jedenadvacetiletým mladíkem, kterého milovalo takřka celé Československo. Jan Smolík, absolutní vítěz cyklistického Závodu míru. Taková vizitka měla tehdy zvuk jako úder mohutného zvonu.

Téhož roku ho vyslali i na olympiádu do Tokia. S parťákem Danielem Gráčem byli ubytováni v malé vesničce 40 kilometrů od Tokia. „Při trénincích jsme si museli zvykat, že japonští řidiči jsou opravdoví kamikadze,“ vzpomínal.

Cíl olympijského závodu proťal Jan Smolík jedenasedmdesátý, přesto mohl při bilancování sezony 1964 směle říci: Měl jsem fantastický rok. Protože: „V té době pro nás nebyl větší závod než Závod míru.“

A na něm veškeré soupeře doslova deklasoval.

V závodě, který ho kdysi přivedl k cyklistice.

Spanilá jízda Smolíčka pacholíčka

V květnu 1957 čtrnáctiletý Honza Smolík sledoval na vlastní oči etapu Závodu míru z Pardubic do Hradce Králové. Ten den rozhodl. Nechal plavání, fotbalu i běžek a přihlásil se do cyklistického oddílu v Hradci Králové. Za vysvědčení v 8. třídě dostal od rodičů závodní kolo. S klukama na něm spurtoval k cedulím vesnic, nebo si pořádali časovky na tři kilometry.

Zpočátku nevyhrával, ani nepatřil mezi nejšikovnější. Ale to vše se mělo změnit. Od chvíle, kdy v roce 1961 narukoval do Dukly Brno.

„Jakmile skončila sezona, museli jsme obléct uniformy a až do prosince jsme jako poddůstojníci nebo důstojníci chodili do kasáren do zaměstnání. Potom už nám zase začínala příprava na novou sezonu a celá Dukla jezdila do Jedovnic nebo do Ochozu, kde jsme čtyři týdny káceli stromy,“ popisoval při své zpovědi pro Paměť národa. Se sekerou a pilou v ruce nabíral fyzičku.

Po vojně v Dukle zůstal, dostal malý byt, nestěžoval si. V roce 1963 debutoval na Závodě míru, prestižním klání amatérských národních týmů. Při premiéře skončil osmatřicátý.

Zato další rok...

14 etap a 2 246 kilometrů. 

Pořád mu bylo teprve jedenadvacet let. Ale už po 3. etapě do Vratislavi oblékl žlutý dres lídra. V dojezdu do Berlína pak ujel sprinterům a vyhrál. V Erfurtu znovu. A v dlouhé horské časovce do Oberhofu zase! Dokonce i reportér francouzského listu L’Equipe psal: „Ještě nikdy v historii neměl Závod míru tak mladého suveréna.“

Smolík se dostal do uniknuvší skupiny také v etapě do Aue. S obrovským náskokem pak vjel na území Československa, kde se závod proměnil v jeho spanilou jízdu.

Stadion v Aue 14. května 1964: nejprve fotbalový zápas místního klubu Wismut Aue, pak dojezd 9. etapy Závodu míru. V hledišti 30 tisíc diváků.

„Smolíčku, Pacholíčku, dojeď nám do Prahy ve žlutém tričku,“ hlásaly transparenty podél trati.

„Silnice, kopce i stadiony byly narvané lidmi jako teď, když se díváte na obrázky z Tour nebo Gira,“ vyprávěl po letech.

Žlutý dres dovezl až do cíle závodu na starém stadionu Slavie v pražském Edenu. S převahou 7:45 minuty před celkově druhým Günterem Hoffmannem z NDR. Patnáct let po Janu Veselém, který byl do té doby jediným československým šampionem Závodu míru. 

„Po mém vítězství se strhlo celonárodní šílenství, doma jsem měl dva kufry dopisů od fanoušků, rodiče mi je pomáhali třídit,“ líčil. „Jezdil jsem z besedy na besedu, až jsem z toho byl nešťastný. Asi měsíc jsem proto neseděl na kole.“

O rok později pochopil, jak dokáže být přízeň osudu (i národa) vrtkavá. V přípravných závodech exceloval. Jenže od startu Závodu míru se všechno sypalo. Obzvlášť v etapě z Tatranské Lomnice do Krakova. 

„Jeden z cyklistů mi nechtíc přišlápl řemínek od pedálu a zatáhl ho. Asi kilometr jsem tak šlapal, ale pak jsem musel slézt a nohu zacvaknout. Etapu přes Tatry jsem nakonec dojel s velkou ztrátou s Mongoly.“

Celkově skončil devětačtyřicátý. Ti, kteří Smolíkovi před rokem klepali po ramenou, mu najednou nadávali. Jakoby očekávali, že bude vyhrávat věčně.

„V tu ránu jsem poznal, co je rub a líc slávy - výkon cyklistů se v Československu posuzoval jen podle Závodu míru. Mistrovství světa nebo olympiáda nikoho nezajímaly. Když Závod míru dopadl dobře, všechno bylo v pořádku a člověk mohl jezdit po světě po závodech. Ale když se nedařilo, všechno bylo špatně: cyklista se v tu ránu ocitl na indexu, přestal jezdit, nebyly na něj peníze.“

Marný sen o profipelotonu

Na Závod míru se ještě dvakrát vrátil. V květnu 1967 vyhrál dvě etapy a dočasně opět oblékal žlutý dres, nakonec byl čtvrtý. V následující sezoně sice ve výběru ČSSR chyběl, ale podle trenérů pouze proto, aby se mohl koncentrovat na olympiádu v Mexiku.

Ještě než odcestovali do dějiště her, dorazily 21. srpna 1968 do Prahy tanky Rudé armády. Smolík se právě s týmem připravoval při soustředění na Slapech. Radši tam zůstali až do odletu na hry.

A v Mexiku? „V polovině olympijského závodu jsem ujel s dvanáctičlennou skupinou, jenže v posledním kopci jsem odpadl. Byl jsem mrtvý, na lepší výsledek než 23. místo jsem už neměl.“

Ani v roce 1969 Závod míru neabsolvoval. Tentokrát v něm však nestartoval žádný československý cyklista, na protest proti okupaci země sovětskou armádou.

Po nástupu normalizace popisovala domácí média odvážný protest následovně: „Pravicovým silám ve vedení československé cyklistiky se ve víru hysterie proti našim spojencům podařilo na krátkou dobu poplést poctivé sportovní funkcionáře, vtáhnout do sítě osobitých intrik také závodníky a nakonec prosadit neúčast družstva ČSSR.“

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. „Všechny činovníky Svazu cyklistiky vyměnili,“ vzpomínal Smolík.

Éra normalizace navíc zničila jeho velký sen: okusit profesionální peloton.

Uměl časovku i kopce, měl silný spurt. Vizáží a stylem jízdy připomínal legendárního Eddyho Merckxe, s nímž ještě v amatérech dokázal svádět i vyrovnané souboje. Lucien Acou, Merckxův kouč a tchán, Smolíkovy kvality potvrdil pro časopis Peloton: „Kdyby mohl opustit Československo, hned bych ho angažoval.“

Sám Smolík věřil: „Po pár měsících společné přípravy s profíky bych si zvykl.“

A tak snil, sondoval, plánoval. „Blížila se mi třicítka a chtěl jsem to mezi nimi zkusit. Pomoci mi měl Závod míru 1970.“

KAPITÁN. Jan Smolík před startem Závodu míru v Praze (12. května 1970)

Vyrazil do něj coby kapitán týmu ČSSR. „Když národní tým skončí do třetího místa v soutěži družstev, pustíme tě ven,“ řekli mu. Při soustředění v Parmě si předběžně dohodl angažmá v Itálii. 

Družstvo skončilo na Závodě míru druhé, potud vše v pořádku. Trenér reprezentace Kamil Haťapka slíbil, že tu Itálii zařídí.

„Bohužel, potom za mnou přišel s tím, že to nejde. Kvůli normalizaci to stát zarazil.“

Kouč, řidič kamionu, obchodník, traťový komisař

Opět jednou si Smolík pomyslel: Život je jako sinusoida, slastné chvíle střídají i ty trpčí. S čímž měl bohaté zkušenosti.

První manželka, letuška, zahynula při havárii letadla v Tripolisu. Protože se předtím již rozcházeli, soud pak přiřkl dceru manželčiným rodičům. Oženil se znovu, syn z jeho druhé rodiny však přišel při dětských hrátkách o oko.

V roce 1972 ukončil závodní kariéru.

Co dál? S přestávkami pracoval do roku 1991 jako kouč na Dukle Brno a tréninkovém středisku mládeže. Zároveň se stal jedním z prvních cyklistických spolukomentátorů v Československé televizi, kde vytvořil dvojici s legendárním Robertem Bakalářem.

Opět přicházely kromě časů dobrých i ty zlé. Při tréninku v Brně jednoho z jeho svěřenců srazil a usmrtil náklaďák. „Od té doby jsem měl strach,“ nezastíral.

Po sametové revoluci jeho trenérské místo náhle zrušili, „socialistická“ mládežnická střediska už nebyla populární. 

„Myslel jsem si, že to dobré, co existuje, bude zachováno, že se stát bude dál starat o sport,“ posteskl si pro Paměť národa. „Jenže politická garnitura měla úplně jiný názor a smetla to dobré i to špatné. Některé sporty to těžce odnesly.“

Najednou zůstal bez práce. Až kamarádi cyklisté z Belgie pomohli. „Tři měsíce jsem jezdil s kamionem. To byla hrůza, někdy jsem čekal i čtyřiadvacet hodin na hranicích.“

Pak dovážel sportovní oblečení, v Brně si otevřel velkoobchod se sportovním zbožím. „Ale vytlačily nás supermarkety.“

Jan Smolík převzal v roce 2014 z rukou předsedy Českého olympijského výboru Jiřího Kejvala (vpravo) a předsedkyně Českého klubu fair play Květy Peckové-Jeriové (vlevo) hlavní cenu fair play za celoživotní postoj.

Odešel do důchodu, silniční kolo vyměnil za horské, s manželkou učitelkou vyrážel na výlety. Zveleboval kdysi polorozbořené stavení ve vesničce Jevišovka na Břeclavsku, proměnil se v chalupáře.

„Mám rád práci se dřevem. Pilky, kotoučovky, hoblíky... Všechny prkenné podlahy jsem si položil sám,“ vyprávěl s hrdostí o svém novém domově.

Navrch si v důchodu našel brigádu na brněnském Masarykově okruhu. „Nabídli mi tam práci placeného komisaře. Udělal jsem zkoušky a pak jsem na okruhu mával praporky a zvedal motorky. Zvedali jsme třeba Karla Abrahama nebo Itala Doviziosa, který upadl přímo přede mnou.“

Vzpomněl si při tom i na vlastní pády na kole, které naštěstí vždy přežil bez vážných následků. Jako ten při závodě Bohemia. „Zadním ráfkem jsem narazil na panel, ten se rozprskl a já vyletěl do příkopu. Kluci za mnou si mysleli, že jsem mrtvý, ale jen jsem si odřel loket.“

Kola, to byl jeho život.

A Závod míru 1964 jeho velkolepá árie.

„Všichni ti, se kterými jsem závodil, na Závod míru s láskou vzpomínají,“ vykládá. Že byl tentýž závod také zpolitizovaný a využívaný ke komunistické propagandě? Ano, jistě, taková byla doba.

„Ale ti kluci, co tam jezdili, neměli s politikou nic společného. To byli nejlepší amatérští cyklisté světa,“ obhajuje Jan Smolík, nyní sedmasedmdesátiletý, místo svého největšího triumfu.


Grand Tour v roce 2024

4. - 26. května Giro d´Italia
29. června - 21. července Tour de France
17. srpna - 8. září Vuelta a Espaňa