Cyklisté mají v nohou přes 3 500 kilometrů, můj tachometr v autě ukazuje 6 712. Tisícovka ještě přibude cestou domů.
Mám toho dost, sedím opřený v křesle a odpočívám. Energetické nápoje došly. V hlavě si projíždím Tour ještě jednou.
Obraz první: Nekonečná pouť do města Cholet. První shledání se závodem, první komplikace s akreditací (kancelář otevírá až za dvě hodiny), první suvenýr (žlutá čepička), první rozhovor s Romanem Kreuzigerem (asi půlminutový). Akreditaci dostalo 1 500 žurnalistů, ale každý den jich v tiskovém centru pracuje ke čtyřem stovkám.
Obraz druhý: vzpomínka na Pyreneje. Výjezd na Hautacam, kde se na 15 kilometrech vyhýbám odvážlivcům na kolech i špalírům fanoušků. Po etapě sjíždím dolů. Po úzké silnici se auta valí oběma pruhy z kopce. V zácpě stojí i dopravní policisté naložení v dodávkách. Místo řízení provozu jedou radši domů na večeři.
Mým domovem se na tu noc stává auto na dálničním odpočívadle Les Pyrenées. Mám tu veškerý komfort: polštář a spacák, benzinku, veřejné toalety, restauraci i automat na kávu. Není to naposledy, co budu spát mimo hotel, protože lůžka jsou v horách vyprodaná. Podobný zážitek se opakuje na L’Alpe d’Huez.
. Na vlastní kůžiReportér MF DNES Jiří Kratochvíl líčí, |
Obraz třetí: už nejsem na Tour jediný český novinář, přibyl kolega z Radiožurnálu. Hned je to veselejší. Navíc přivezl stan, takže v lyžařském středisku měním auto za plátěný příbytek. Chladné ranní probuzení pod sjezdovkou je příjemné. Ale postel je postel.
Na snídani míříme do "vesničky Tour" u startu. Pár muffinů do žaludku nám téměř každý den musí stačit až do pozdního večera. Byť je v cíli etap přichystané občerstvení pro novináře, my pravidelně přijíždíme příliš pozdě na to, aby na stolech ještě něco zbývalo.
Obraz čtvrtý: jak "ulovit" Kreuzigera. Nejsdílnější je ráno, to mluví až pět minut. Po etapě většinou chvátá do autobusu. U nás nezastavuje. Rozhovory děláme v běhu. Nejhorší to bylo v Jausiers, kdy autobus stál pod mírným kopečkem. Kreuzigera na kole jsme stíhali jen tak tak. Závidíme francouzským kolegům, jejichž závodníci jsou v cíli vstřícnější.
Na druhou stranu: největší hvězdy se také obvykle nezdržují. To se mění až na Champs-Élysées, kde Tour končí. Rozmlouváme s Andym Schleckem. Lucemburčan má na sobě bílý dres pro nejlepšího jezdce do 25 let. Vykládá, jak si to v Paříži užívá, ale také o tom, jak byla Tour náročná.
Jako by mi mluvil z duše, přestože jsem na kole za ty tři týdny vůbec neseděl.
