Itálie v roce 1924. Benito Mussolini už dva roky třímá otěže moci. Fašisté nechávají zavraždit socialistického poslance Matteotiho. Je založena rozhlasová společnost RAI. Umírá skladatel Giacomo Puccini. Fotbalisté FC Janov jsou podeváté (a dodnes naposledy) fotbalovým mistrem země.
A chystá se cyklistické Giro d’Italia, které bude úplně jiné než všechna předchozí.
Giro bez největších hvězd. Giro ve znamení stávky. Giro oslavující ženu.
Seriál RETROo slavném závodu Gira d’Italia 1. díl: RETRO: Osm přeživších. Příběh Gira z bouře zrozeného aneb Do pekla a zpět 2. díl: RETRO: Řidítka i z násady od koštěte. O jediné ženě, která objela Giro |
Nejlepší jezdci chtějí od svých týmů startovné za to, že na největším italském závodě startují. Týmy pak tyto peníze požadují od organizátorů. „Musíte nám platit za to, že se naše hvězdy na Giru ukážou,“ oznamují manažeři stájí řediteli závodu Armandovi Cougnetovi.
Cougnet striktně odpoví: „Ne.“ Jsou přece vypsané prémie za umístění, to jim musí stačit. Od roku 1909 vystoupaly prémie na Giru z 25 tisíc lir na 100 tisíc, ani Tour nemá o mnoho víc. Copak je jim to málo?
Zjevně ano. Týmy hrozí bojkotem. Organizátory z Gazzetty však nezastraší. V Boloni začal právě vycházet konkurenční deník Corriere dello Sport a Gazzettě hrozí pokles nákladu. Proč by tedy měla za Giro utrácet víc a víc?
„Cyklisté se chovají jak zhýčkaní herci,“ vzteká se Cougnet. „Oni by měli zaplatit za to, že Giro mohou jet.“
Zatímco stáj Legnano jako by jen přihlížela a vyčkávala, co se stane, tažení předních stájí vedou Bianchi, Atala a Maine. Tři mocné týmy jsou přesvědčeny: bez našich hvězd nebude žádné Giro. Cougnet ustoupí, uvidíte.
Šeredně se pletou.
100 ročníků GiraVe vzpomínkovém seriálu na první stovku ročníků Gira d’Italia jsou použity výňatky z knihy Příběhy Corsa rosa od reportéra MF DNES a iDNES.cz Tomáše Macka, která vyšla letos v březnu. |
„Já ukážu těm primadonám, kdo je tady boss,“ prohlásí Cougnet a na stránkách Gazzetty představuje Giro bez profesionálních týmů!
Ročník 1923 pojedou pouze „isolati“, individuálové, tato neprávem opomíjená spodina válečníků na kolech, startující v předchozích letech bez týmové podpory, často hladoví a v cíli etap usilovně hledající jakoukoli volnou postel. Pravý opak k profesionálům první kategorie, kteří měli v minulosti k dispozici nejlepší kola, nejlepší jídlo a nejlepší – mnohdy i jediné – hotely.
Cougnet tak dává hvězdám mat. „Tento ročník bude obrozením našeho závodu. Je to totiž Giro, které vytváří jezdce, ne opačně,“ píše.
Přesto má noční můry. Jak zajistit důstojnou účast a jak prodat závod publiku a sponzorům, když tu největší šampioni Belloni, Brunero, Girardengo nebo nadějní jezdci Bottecchia a Binda nebudou?
Jak? Přece příběhy a jídlem.
Na dobré jídlo a poutavé příběhy slyší Italové nejvíc.
Individuálové budou mít podle Cougnetova příkazu hrazenou stravu, ubytování i masáže! Gazzetta pro potřeby cyklistů zajistí celkem 600 kuřat, 750 kil masa, 720 vajec, 4800 banánů či 2000 lahví minerální vody. Každý aktér Gira obdrží denně čtvrtku pečeného kuřete, 250 gramů masa, 2 sendviče s prosciuttem a máslem, 2 sendviče s džemem, 3 vejce, 2 banány, 100 gramů sušenek, 50 gramů čokolády, pomeranče a jablka.
Chytrý nápad. Devadesát cyklistů, lačných Cougnetova menu, se přihlašuje. Dokonce i dva kvalitní profesionálové z Legnana, Bartolomeo Aymo a Giuseppe Enrici, dostávají od svého šéfa Bozziho povolení startovat jako nezávislí. Největší hvězda týmu, dvojnásobný šampion Gira Brunero, nicméně chybí. Bozzi a sportovní ředitel Pavesi ho šetří na Tour.
Zato je tu jistý Alfonsin Strada. Dostává startovní číslo 72.
Teprve na poslední chvíli vychází najevo, že Alfonsin je ve skutečnosti Alfonsina. Signora Rosa Maria Alfonsina Strada, za svobodna Morini.
Narodila se roku 1891 v Castelfranku v Emilii. Otec byl nádeník, matka kojná. Vyrůstala se třemi sestrami a šesti bratry v barabizně bez oken, se 24 nájemníky v jediné „díře“. Po zemi tu běhala kuřata, kolem lidé umírali na podvýživu. Matka byla stále těhotná, a tak se Alfonsina od dětství starala o mladší sourozence.
Když jí bylo deset, otec přišel domů s úžasným strojem: starým kolem, které vyměnil s místním lékařem za deset kuřat. Zamilovala se do něj. Jezdila po hliněných cestách, mezi poli s kapustou a řepou, objevovala svobodu.
Dvacáté století nicméně teprve začínalo. Cože? Dívka aby sportovala? Dívka na kole? Ctihodné dámy z měst ji skandalizovaly, že je ostudou svého pohlaví. Vesničané se křižovali, když jela kolem, oblečena jako chlapec, nebo lamentovali: „Je to cirkusačka.“ Další považovali tu bláznivou bicyklistku s krátkými vlasy za chorobomyslnou a podle toho se k ní chovali. „Je posedlá ďáblem,“ slýchala.
Matka si přála mít z Alfonsiny švadlenu. Kolo jí zakazovala. Bratři ji naopak ponoukali: „Zkus nějaké závody.“
„Jdu do kostela na mši,“ zalhala matce a odjela závodit do nedalekého města. Ve třinácti poprvé vyhrála. Cenou bylo živé prase.
Brzy porážela nejlepší chlapce z kraje. V roce 1909 pozvali Alfonsinu i na Grand Prix Petěrburgu, kde jí car Mikuláš II. na naléhání carevny Alexandry věnoval pamětní zlatou medaili. Za další dva roky překonala ženský světový rekord v hodinovce výkonem 37 km/h. Na 19 kilogramů vážícím kole!
ŽENSKÁ CYKLISTIKA VE 20. LETECH. Alfonsina Stradová na startu ojedinělého závodu žen.
„Než aby dál dělala takové věci, ať se radši co nejrychleji vdá,“ prohlásila matka. Vdala se. Ale naděje rodičů, že po svatbě na sportmanské roupy zapomene, se nenaplnily. Manžel Luigi Strada byl kovorytcem a zároveň cyklistou. Ke svatbě daroval Alfonsině nové kolo s moderními řidítky, jaké měli profesionálové. Stěhovali se do Milána, kde se Luigi stal trenérem na velodromu.
Chtěla se poměřit rovněž s nejlepšími muži. Přihlásila se proto jako nezávislá na slavnou Lombardii. Psal se rok 1917, mnozí cyklisté byli na frontě, účastníků málo. Vzali tedy i ženu. Ze 74 startujících skončila dvaatřicátá, poslední z dokončivších, půldruhé hodiny za vítězným Belgičanem Thysem.
Napodruhé už na Lombardii několik mužů porazila a na vítěze Belloniho ztratila jen 23 minut. Tehdy se rozhodla: „Pojedu Giro.“ Jenže organizátoři ji opakovaně odmítali.
Tentokrát se tedy přihlašuje pod mužským jménem.
Den před startem se její podvod provalí.
Giro je určené jen mužům! Co teď s ní?
Cougnet přesto nařídí: „Ať jede!“ Souhlasí s angažováním té zvláštní ženy. On sám je mužem konzervativním, nemá rád řeči o ženských právech a emancipaci. Věří však, že žena v pelotonu bude atrakcí, která přiláká pozornost davu. Gazzetta ji hned portrétuje coby „Miláčka Gira“ a signora Strada zajišťuje svojí přítomností vynikající prodej novin i množství diváků.
Ano, tady přijíždí na start, vysoká jen 155 centimetrů, přesto silné postavy, ve světlém svetru se svým jménem, černých šortkách i podkolenkách, pod nimiž se rýsují svalnaté nohy, a s úsměvem na rtech.
Ovšem toto Giro měří rekordních 3613 kilometrů, zavítá až do Taranta na spodek italské boty a má dvanáct etap o průměrné délce 301 kilometr. Nic pro něžné ženy. Jak se s tím popasuje?
Úvodní etapu do Janova dokončuje na 74. místě s hodinovou ztrátou. V dalších třech dojíždí s dvouhodinovým odstupem, přesto stále před mnoha muži. V každém městě je bouřlivě oslavována. „V pouhých dvou etapách dosáhla větší popularity než všichni chybějící šampioni dohromady,“ píše Cougnet.
Při dojezdu v Římě ztrácí jen 45 minut. Ač pohublá, zavile šlape dál. Dokonce i Mussolini se s ní chce setkat.
Alfonsina Strada......who rode the Giro in 1924 (only female to ever compete) https://t.co/7SvM52ZZjm
V osmé etapě trpí na pouti do Perugie. Štěstěna se odklání. Hustý déšť a silný vítr ničí jezdce. Rozbité a rozbahněné silnice jsou takřka nesjízdné.
V bitvě o titul tu Giuseppe Enrici najíždí 40 minut na svého zlomeného soka Federica Gaye. Stradová několikrát píchne, opakovaně padá. Při dalším karambolu láme řidítka. Konec? Ne! Potkává místní selku. „Zlomila byste pro mě násadu od koštěte?“ prosí ji. Selka vyhoví, Alfonsina si z násady udělá improvizovaná řidítka a šlape dál, i s oteklým kolenem.
Do cíle doráží po patnácti hodinách v sedle, čtyři hodiny za vítězem etapy – a poprvé mimo časový limit. Jury dlouho jedná. Vyloučit ji? Přivřít oči?
Nakonec ji diskvalifikují.
Ale Cougnet a Colombo vidí, jak jim ta dračice prodává noviny. Dovolí Alfonsině pokračovat, byť neoficiálně.
„Budu vám osobně platit jídlo a pokoj a dostanete mimořádnou prémii 500 lir, pokud dorazíte až do Milána,“ nabízí jí Colombo. Zařídí pro paní Stradovou maséra a nabádá ji, ať podél trati rozdává své podepsané fotografie.
Také do Fiume (Rijeky) přijíždí do cíle desáté etapy 25 minut po limitu, potlučená a křičící bolestí po dalším pádu. Diváci sundávají signoru Stradu z kola a oslavují ji. Nabita jejich nadšením jede i další den. Vždyť kdo netrpí? Také vedoucí Enrici závodí s infekcí v noze, šlapat na kole může, ale při chůzi nedokáže na nohu došlápnout.
V předposlední etapě do Verony dojíždí Stradová pouze sedm minut za čelní skupinou. A je tu Milán, cíl. Nadšeně ji vítají.
Giro dokončuje třicet cyklistů. Stradová je o osmnáct hodin horší než poslední klasifikovaný Bernaglia a o 38 hodin pomalejší než vítěz Gira. Přesto je i ona vítězem. Sama nad sebou i nad předsudky. Stává se jedním z nejbohatších aktérů tohoto ročníku, obdarována sponzory a fanoušky částkou 50 tisíc lir, dvouletou mzdou průměrného Itala.
Giuseppe Enrici je šampionem absolutním. Syn rodičů, kteří emigrovali do Pittsburghu, ale opět se vrátili do Itálie, velkolepě debutoval na Giru o dva roky dříve, když v dresu Legnana skončil třetí. Tentokrát startoval coby isolato, bez oficiální podpory týmu, ale za asistence malých lokálních sponzorů.
Enricimu zůstalo italské občanství. Zároveň se však stává i prvním v Americe narozeným jezdcem, jenž získal titul z Gira.
Mnohem větší italské hvězdy, jež závod bojkotovaly, si spraví chuť na Tour. Ottavio Botecchia vybojuje titul a Giovanni Brunero vítězí v nejtěžší alpské etapě do Brianconu.
V roce 1925 se profitýmy na Giro vrátí. Alfonsina Stradová se opět přihlásí, ale už není žádoucí. Víckrát jí start nepovolí. Přijíždí tedy aspoň jako čestný host. Je zvána na exhibice po celé Evropě a v roce 1938, coby sedmačtyřicetiletá, ještě jednou překoná světový ženský rekord v hodinovce.
Bude jeho majitelkou dalších sedmnáct let.
Její manžel Luigi už ve 42 letech umírá, u oltáře pak Alfonsina říká „Ano“ bývalému cyklistovi Carlu Messorimu, otevírají si v Miláně cyklistický obchod. Potom i Carlo zemře. Alfonsina žije se svými siamskými kočkami ve dvou tmavých pokojích.
„Mám vdanou dceru v Boloni,“ vykládá, ale není to pravda. Jen nechce, aby si lidé mysleli, že zůstala sama na světě.
POZDNÍ LÉTA. Stradová u svého cyklistického obchodu.
Do práce šlape každé ráno na kole a v dresu. Když na ni doléhá stáří, prodá některé medaile a poháry a koupí si motorku Guzzi. Třináctého září 1959 se na ní 68letá Alfonsina jede podívat na cyklistický závod Tre Valli Varesine.
Vrací se zklamaná, že ji tam nikdo nepoznal.
„Ještě zajedu do obchodu,“ říká vrátnému u domu. Snaží se nastartovat motorku, jenže ta nechce chytnout. Odmítá pomoc, zlostně zas a znovu šlape na pedál, až jí motorka vypadává z rukou a ona sama padá na zem. Alfonsina Stradová má srdeční mrtvici. Při převozu do nemocnice se její odvážné srdce zastavuje.
Po letech Italové oživují její slávu. Vzpomíná na ni slavný spisovatel Dino Buzzori, kapela Tetes de bois skládá píseň Alfonsina e la bici, natáčejí o ní film.
O ženě, která nedbala na zvyky a předsudky.
O ženě, která závodila v době bez přehazovaček, kdy etapy byly šíleně dlouhé, silnice plné děr a ženy na závodních kolech připadaly mnohým lidem směšné.
O ženě, která se narodila o šedesát let dříve, než měla.
