V úterý také na něj čeká strašák jménem královská etapa. Výšlap na Mortirolo a dvakrát na Stelvio, předlouhých 222 kilometrů.
Aby na to Michal Schlegel nebyl sám, do Itálie jej dorazila podpořit i rodina. „Budou stát někde po trase a chtějí tu zůstat dva nebo tři dny,“ vypráví.
Chválil jste je, jak moc vám předtím pomohli, když jste si v únoru při závodech Volta ao Alentejo v Portugalsku zlomil klíční kost.
To ano. Hned potom jsem cestoval domů a rodina i přítelkyně se zmobilizovali. Přítelkyně jela kvůli mně z Brna do Prahy na letiště, i když měla tou dobou spoustu práce se studiem na medicíně. V Praze ji potom nabral taťka a vezli mě rovnou k panu Višňovi, primáři příbramské ortopedie. Ten mě hned objednal hned na operaci. Provedl ji moc pěkně, bez jakýchkoliv komplikací. A můj fyzioterapeut Pavel Brynda pak přispěl k tomu, aby se mé tělo zase dostalo do formy.
Takže za vašim současným povedeným výkonem na Giru je skryto i úsilí mnoha dalších lidí.
Přesně tak. Když máte krize, ale zároveň víte, že za vámi stojí rodina a další lidé, kteří jinak nejsou vidět, je to hrozně důležité.
Bezprostředně poté, co jste si zlomil klíční kost, jste věřil, že Giro ještě můžete stihnout?
Ano. Říkal jsem si: Tyler Hamilton kdysi spadl na Tour, zlomil si při tom klíční kost, a přesto i s tou zlomenou kostí pokračoval v závodě. Bral jsem to úplně stejně. Dokonce jsem si myslel, že mi s tou zlomeninou něco udělají rovnou v nějaké portugalské nemocnici a já tam ten etapák s ní dojedu.
Opravdu?
No ano. Ale později mi došlo, že by to bylo zbytečné. Ten závod už pro mě neměl moc velkou cenu, do jeho konce zbývaly jen tři rovinaté etapy a kdybych je objel, jen by to mé zranění zhoršilo. Takže jsem rád, že jsem byl na té operaci co nejdříve a v Česku, protože si myslím, že naše chirurgie je lepší než portugalská.
A nyní se úspěšně potýkáte se všemi nástrahami Gira.
A učím se tu každý den.
Máte za sebou už patnáct etap, tedy mnohem víc, než jste kdy v kuse absolvoval. Přesto zatím závod není ani v polovině výškových metrů, které na tomto Giru celkem nestoupáte.
Což je zvláštní. Ale takhle jsem nad tím pořádně nepřemýšlel, protože podle mě tu nejsou nejtěžší kopce, ale spíš když se to rozjede na větru a ve sjezdech. Prostě situace, kdy je potřeba mít silný tým, který jede společně v balíku vepředu. V čemž my trochu ztrácíme.
Jak jste zvládal, když v nedělní lombardské etapě letěl balík celé první tři hodiny nejméně padesátkou?
To bylo poněkud šílené. Já si pořád říkal, že jim dávám ještě třicet minut a přestane to, že potom už nepojedou takové bomby. A ono ne. Nejšílenější bylo dojet v takové rychlosti dozadu k týmovému autu pro bidony, protože v tom tempu už na to nikdo od nás ani neměl odvahu. Tak jsem to zkusil. To byl asi zatím největší extrém. Protože když jede balík pětapadesátkou a vy máte vzít bidony a dojet s nima zase zpátky dopředu, musíte při tom jet šedesátkou.
Šéf vašeho týmu Piotr Wadecki oceňuje nejen váš výkon, ale i skutečnost, že jste do týmu CCC úžasně zapadl a každý vás má rád.
Možná trochu přehání. Ale jsem celkově přátelský člověk, který nevyvolává konflikty. Zároveň jsem i trochu tišší a díky tomu vždycky docela zapadnu, asi jako puzzle.
Dokazujete si svými premiérovými výkony na Giru, že už za rok nebo za dva byste se tu mohl zaměřit na boj o přední příčky v celkové klasifikaci?
To ano, láká mě v budoucnu bílý dres. (Pro nejlepšího jezdce do 25 let.)
Zvlášť když ti, kteří o něj bojují letos, tedy Bob Jungels a Adam Yates, už na něj budou za rok příliš staří?
Přesně tak. A já naopak budu zkušenější a naberu do té doby ještě lepší výkonnost.
Jak sledujete zpovzdálí souboj o dres nejcennější, růžový? Překvapil Tom Dumoulin i vás?
Určitě, hlavně tím, co předvedl v sobotu na Oropě. To jsem čuměl, že jel takové bomby až nahoru na kopec a v podstatě tam všechny urval z háku. Ačkoliv byla to etapa vyloženě pro výbušnější typy, jakým je i on. Naopak Quintana potřebuje větší extrém. Takový, jaký nás teď čeká na Mortirolu a na Stelviu.
Stále může dojít k velkým zvratům, že?
Jasně, pořád tam mohou lítat minuty. Giro je stále otevřené. I Nibali se ještě může do boje o titul zamotat. Nadcházející sjezdy budou tak agresivní, že jim odskočí na jednom kopci, ze sjezdu už ho potom neuvidí a chytnou minutu nebo dvě jako nic. Když bude pršet, naloží jim Nibali ze sjezdů ještě víc, je výborným sjezdařem. Proto i on stále klidně může vyhrát.
Na co se vy momentálně nejvíc těšíte?
Na Milán.
Čím si tam v neděli odměníte?
Nevím. Spíš se budu snažit zůstat v kondici a soustředěný, protože další týden ještě možná u nás pojedu Závod míru do 23 let.
Ten je závodem národních týmů a reprezentační kouč Tomáš Konečný by o váš start moc stál. Zvládnete to s vyčerpáním z Gira v nohách?
Moc bych si přál tam startovat. Uvidím, co se mnou provede tenhle týden na Giru. Jestli tělo řekne ne, tak nepojedu.
Závod míru začíná už ve čtvrtek.
To je jen krátký prolog. Takže spíš až v pátek.
Přesto čtyři dny pauzy po třítýdenním Giru nejsou kdovíjak moc.
Ono je lepší, když tělo ještě zůstane z Gira v zápřahu. Kdyby ta pauza mezi závody byla týdenní a větší, už by to bylo s formou horší. Takhle bych ještě mohl zůstat rozzávoděný. Až po Závodu míru by měl přijít pořádný oraz.
Tři týdny bez závodů?
Do mistrovství republiky by to mělo být takové odpočinkovější. Nejdřív týden jen lehké projížďky na kole, skoro nic. Pak znovu začnu s rezervou trénovat. A potom se chci pořádně připravit na závod Kolem Rakouska, nebo Kolem Polska, jeden z nich bych měl jet. Láká mě letos i mistrovství světa v Norsku, jeho zvlněný profil by mi mohl vyhovovat a ještě tam mohu startovat v kategorii do 23 let. V té bych moc rád startoval i na Tour de l ́Avenir, to je super závod, který mi sedí a rád bych na něm dopadl ještě lépe než loni.
Už tehdy jste tam vybojoval cenné osmé místo. Přitom jde o setkání světového výkvětu v této věkové kategorii.
Právě, tak bych to umístění mohl vylepšit a zkusit se letos porvat o bednu, když už mám i zkušenosti z Gira a prošel jsem si tímhle peklem.
