Když za cílem sesedl z kola, nejprve skromně děkoval dánskému parťákovi z UAE Emirates-XRG Mikkelu Bjergovi.
Právě s ním a ještě s Norem Andreasem Leknessundem z Uno-X se devětadvacetiletý Narváez pustil do úniku, načež se Bjerg naprosto podřídil jeho úspěchu.
Rozhodující nástup si Ekvádorec nechal na kopec deset a půl kilometru před páskou. Počíhal si na vhodný moment, překvapil Leknessunda, získal malý náskok, který už bezpečně udržel.
Narváez si v prudkých stěnách dojel pro druhý triumf, favorité se na Giru šetřili |
Těsně před finišem dopnul rozevlátý dres, políbil řetízek na krku a nad hlavou rukou roztočil pomyslné laso. „Mužem dne je Mikkel,“ děkoval a připomínal složitou situaci v UAE, které hned v úvodu po pádu Adama Yatese přišlo o šance na celkové pořadí, navíc pokračuje už jen v pěti lidech. „Musíme proto hrát chytře. Což se nám ale daří. V týmu je dobrá atmosféra a věřím, že ještě nějaká vítězství přidáme v dalších týdnech. Třeba i já.“
Už tak je pro něj tohle Giro snové. „Hlavně představuje velké zadostiučinění po tom, co všechno jsem si vytrpěl v lednu,“ vzpomínal.
Na australském Tour Down Under ve čtvrté etapě spadl, zlomil si obratle, na několik týdnů musel na kolo zapomenout a vynechal celou jarní klasikářskou část sezony. „Psychicky to bylo dost náročné, ale pořád jsem si opakoval, že se nesmím vzdát,“ vykládal chlapík, který na italském klání slavil celkově počtvrté a před dvěma roky jeden den vezl i růžový dres.
Kostky? V Evropě se po nich jezdí?
Mentálně mu ve chmurném období pomohlo, že mu tým dovolil po dobu rekonvalescence odletět domů do Ekvádoru. Právě zde dělal své první cyklistické krůčky.
Narodil v El Playón de San Francisco. Ačkoli zde žije jen zhruba 1500 obyvatel, pochází odtud i další profesionál Jefferson Cepeda a poblíž vyrůstal taky nejslavnější cyklista země Richard Carapaz.
Narváez říká, že na kole jezdil, kam až mu paměť sahá. Jeho otec byl vášnivým amatérem a starší bratr až do osmnácti závodil. Maličký Jhonathan chtěl být jako oni. První kolo dostal ve čtyřech a v deseti už taky závodil.
V nadmořské výšce 3000 metrů den co den hltal kilometry a rozvíjel svůj talent. Během studií se připojil do cyklistického klubu založeného jedním z jeho učitelů, bývalým olympionikem Juanem Carlosem Roserem, v němž rostl i Carapaz.
Sledoval evropské závody a hltal Španěla Alberta Contadora. „Když jsem byl dítě, mým snem bylo jezdit ve World Tour,“ povídal Narváez. „Vítězství? O nich jsem tolik nepřemýšlel. Už jen myšlenka, že bych dostal šanci mi přišla dost silná.“
A pak se to skutečně stalo.
V šestnácti letech Narváez vyhrál klání Vuelta del Futuro před vycházející kolumbijskou hvězdou Eganem Bernalem. Skrze farmářskou formaci Quick-Stepu Klein Constantia, jež sídlila v Česku, se dostal do prvního týmu belgické stáje, načež si ho vyhlédl Ineos, ve kterém do loňského přestupu do UAE strávil šest let.
„Když jsem se připojil ke Quick-Stepu, šlo o nejlepší klasikářský tým. A když jsem se přidal k Ineosu, bylo to v době, kdy měli Chrise Frooma a Bernala a dominovali etapovým závodům. Ale bylo pro mě skvělé, že jsem mohl sledovat všechny ty kluky a učit se od nich,“ vykládal.
Giro d’Italia 2026: program, přehled a výsledky etap, Češi na startu |
Samozřejmě, že pro něj přestup do Evropy představoval šok. Nejen po životní, ale i závodní stránce.
„Třeba kostky! Abych byl upřímný: nikdy předtím jsem na nich nejel,“ vybavuje si. „Znal jsem je z fotek a záběrů z televize, ale až v Belgii jsem poznal, o čem jsou. U nás v Ekvádoru totiž bývají jen na náměstích. Když jsem přátelům řekl, že po nich musím závodit, nevěřili mi!“
Porazil Pogačara
Dlouho patřil mezi oddané pomocníky.
Na vlastní šance si musel trpělivě počkat, ovšem když přišly, uměl je proměnit.
El Lagarto, vysloužil si za to přezdívku.
„Ve skutečnosti to byla přezdívka mého bratra, protože vyhrával závody rychlými, nečekanými a agresivními útoky. Ale on s cyklistikou skončil a přešla na mě, protože jezdím podobně,“ upřesňuje.
Ukázal to na Kolem Rakouska, kde v roce 2023 vyhrál tři etapy a celkovou klasifikaci. Nebo na ekvádorských šampionátech, z nichž má tři tituly. Ale hlavně se zaskvěl Giru v roce 2024, kde v úvodní etapě v Turíně ve sprintu trojice zaskočil i slovinského fenoména a svého nynějšího parťáka Tadeje Pogačara.
„Samozřejmě to bylo nejlepší vítězství mé kariéry,“ ohlíží se. „Porazit Tadeje a získat maglia rosa bylo opravdu úžasné a hodně to ovlivnilo mou kariéru. Pamatuju si, jak to tehdy bolelo, protože v kopcích útočil. Ale věděl jsem, že když se ho udržím, ve sprintu budu mít šanci. Byl jsem na limitu, ale ve sjezdu před cílem jsem se vzpamatoval. A pak jsem to zvládl. Neuvěřitelný den.“
I tohle Giro pro něj píše příběhy, na které jen tak nezapomene.



























