Na dráze posbíral Daniel Babor hromadu úspěchů včetně juniorského titulu mistra světa nebo loňského evropského stříbra ve scratchi do 23 let. O to víc teď touží uspět i na silnici a prosadit se rychlostí i silou v cílových spurtech.
Na nedávném mistrovství republiky skončil závodník Tufo Pardus Prostějov mezi muži do 23 let třetí, a byť myslel výš, dostal možnost porovnat se i s nejlepšími Evropany své kategorie ve francouzském Plouay. „Dráhu mám v srdíčku, ale chci se v cyklistice posouvat pořád dál, živit se jí a být v ní nejlepší, takže taková šance se neodmítá,“ říká dvacetiletý cyklista.
Bronz na mistrovství republiky vás zklamal, co chybělo k titulu?
Nepodařilo se nám to z taktického hlediska, odjeli nám dva Češi se třemi Slováky. Nechci říct, že se to podcenilo, snažili jsme se to dojet celý závod, ale tím, že jsme v týmu akorát tři starší a zbytek jsou prvoročáci, navíc minus já, takže dva lidi, kteří pro mě pracovali, tak jsme pětičlennou silnou skupinu nesjeli. Naše chyba, že jsme to nesmázli hned v počátku. O to víc to mrzí, když jsem ve spurtu hlavní skupiny vyhrál o parník, protože jsem zkrátka nejrychlejší.
Jaké cíle si dáváte na mistrovství Evropy?
Vzhledem k tomu, že je tam profil všelijaký, nahoru dolů a já mám osmdesát kilo... Cítím, že letos jsem se v kopcích zlepšil a budu se rvát, jak nejvíc to půjde. Neberu to tak, že se tam jedu projet, protože jsou tam kopce. Budu bojovat, abych byl vidět.
Svou budoucnost už vidíte jen na silnici?
Do budoucna chci jezdit na silnici, ale s dráhou se nechci rozloučit. Je to pro mě a i pro silniční cyklistiku důležité. Ale hlavní bod cyklistiky je silnice, ke které to budu směřovat, a tak to mám nastavené od kadetů. Dráhu a pak to postupně nasměřovat k silnici a do ProTour.
Český cyklistický talent Daniel Babor.
A tam se prosadit na největších světových závodech?
Je to samozřejmě daleko, ale ty cíle tam jsou a vůbec se to nestydím říkat. Chci do WorldTour a udělám pro to absolutní maximum. A myslím, že i dělám - obětuju osobní život, kamarády a tak. Tenhle rok, a říká mi to i spousta lidí, jsem sobečtější a jsem na lidi hnusnej, ale stanovil jsem si takové cíle a dělám pro to absolutní maximum. Nic jiného mě nezajímá.
Předpokládám, že jako spurter.
Ano, jsem spurter, skoro čistokrevný, což už teď téměř není zvykem. Na Tour a všude už jsou spurteři tak trochu i vrchaři a klasikáři, doopravdy ty kopce musí přejet. Ale sám osobně neznám silničáře, který by měl osmdesát kilo, tedy sedmdesát devět nejméně. Snažím se s tím bojovat, ale jsem po tátovi, špatně se podívám na činku a hned mám tři kila nahoře. Bojuju, co to jde, ale je to tak. Ale zase mám pak výhodu do spurtů, když dojde na nějakou tlačenici v posledním kilometru, tak absolutně nemám problém, ti lidi se mi v zásadě vyhýbají. Takže v pohodě, nevadí mi to.
Vyhlížíte přestup do nějakého kvalitnějšího týmu?
Jsem hrozně netrpělivej, ale teď jsem si tak nastavil hlavu, že musím vytrvat a bojovat tak, že ty cíle jsou vzdálené. Cyklistika je vytrvalostní sport jak na kole, tak v psychickém rozpoložení. Cíle jsou daleko, v rozpětí let, tři čtyři roky. Samozřejmě toho chci dosáhnout co nejrychleji, abych tam už byl. Letos jsem říkal, že bych tam chtěl být už příští rok. S Tomášem Bártou jsme se vsadili, že do tří let budu v ProTour, tak pro to musím něco udělat.
Letos vám plány zkřížil koronavirus. Bylo složité ladit formu?
Formu mám dobrou, naštěstí. Ale protože jsem člověk živený ze závodů a motivují mě vítězství, rvát se s lidmi, snášel jsem karanténní období těžce. Pro mě to bylo absolutně zničující a fakt těžké období, konkrétně tedy úplně hrozný.
Špatně se podívám na činku a hned mám tři kila nahoře. Ale zase mám pak výhodu do spurtů, lidi se mi vyhýbají.
Přizpůsobujete život koronaviru?
Absolutně ne. Respektuju nařízení, roušky, dávám si ještě větší pozor na hygienu, ale tak přehnané, jak to je, to být nemusí. Že bych seděl doma, koukal do zdi a bál se, že chytnu koronavirus, to vůbec. Ty věci tak jsou, takže se s nimi musím porvat, a ne řešit, co budeme dělat.
Donutil jste se trénovat naplno?
Bylo to těžké, nemůžu říct, že úplně naplno, ale samozřejmě jsem trénoval. A je to teď i vidět.
Jak se kombinuje trénování na dráze a silnici?
Do tohoto roku jsem to bral tak, že silnice je doplněk k dráze, od letoška se to u mě prohodilo. Mám silnici jako hlavní a dráha je, nechci říct jako doplněk. Je to stále srdcovka, chci objíždět mistrovství světa a Evropy i všechno, co je k tomu potřeba. Příprava je spíš na silnici a pak podle akcí. V říjnu bude mistrovství Evropy na dráze, takže po Evropě na silnici budu mít malý oraz a pak to začneme směřovat na dráhu. Ale nechci si nechat zasáhnout dráhou silniční závody. Chci předvést i něco na silnici, abych měl nějaké výsledky i tam a mohl se posunout.
Jakých úspěchů si nejvíc ceníte?
Mistrovství světa v juniorech, ale to už je tři roky zpět, tak se o tom málokdy bavím, už je to pryč. V mužích si vážím třiadvacítkové Evropy (stříbrný ve scratchi - pozn. red.), na silnici jsem vyhrál loni pohár v Mladé Boleslavi a byl jsem třetí celkově. Je to těžké, nějaká pátá místa si ani nepamatuju.
Daniel Babor jako vítěz GP Nyíregyháza
Není divu, říká se o vás, že špatně snášíte prohry. Je to pravda?
Hrozně neumím prohrávat, ale fakt strašně. Vždycky říkají, ať se uklidním, že je to jen sport. Ale já to jako sport vůbec neberu, pro mě to je boj. A porážkami strašně trpím. Sebemenší závody potřebuju vyhrávat, jsem živený z výher. A jak někdo vyhrávat chce, tak já vyhrávat potřebuju.
Jak jste k tomu přišel?
To mám už od dětství.
Kdy jste s kolem začal?
Na dráze v osmi letech, teď jsem tedy ve dvanácté sezoně, kdy trávím na kole veškerý čas. V kadetech jsem na něm byl čtyřikrát týdně na kole plus závody, teď jsem sedm dní v týdnu.
Po finiši na kole závod autem na 1 800 kilometrůRychle vyšlapat únavu, sprcha a jedeme. Až protne ve čtvrtek Daniel Babor cíl silničního závodu na mistrovství Evropy ve Francii, odstartují mu i jeho týmovému kolegovi Tomáši Bártovi další dostihy. Z bretaňského Plouay téměř od mořského pobřeží autem napříč Evropou do Prostějova pokusit se stihnout závěr Memoriálu Otmara Malečka na místním velodromu. „Teoreticky by šla stihnout závěrečná disciplína madison. Budeme to k tomu směřovat i logisticky, i když je to z Plouay 1 800 kilometrů. Je to ale ještě nejisté,“ naznačil manažer Michal Mráček. A proč vůbec tolik spěchu? Roli hraje prestiž, jakou madison na Malečkovi má, pravidelně jde o vrchol dvoudenních mezinárodních závodů už za umělého osvětlení. „Maleček je pro mě srdcová záležitost. Jestli je šance, že tam můžu být, udělám sto dvacet procent, abych se tam představil,“ říká Daniel Babor. |
Kde jste začínal?
V CK Bítovská, pak Kovo Praha, což je vlastně jedna organizace, kde si mě vychovali do mužů. Nemám ve zvyku lítat mezi týmy a všechny změny zvažuju, hodně si prostuduju tým, jak funguje a kdo tam velí. Prostějov jsme řešili s trenérem celou sezonu a volili jsme hodně opatrně. Nechtěli mě zabít v nějakém špatném klubu a myslím, že jsme zvolili velmi dobře.
Byl jste zvyklý na Prahu, jak se vám žije na Hané?
Bydlím za Prahou, v Berouně, a mám to v hlavě tak nastavené, že je mi jedno, kde jsem. Pendluju mezi Moravou a domovem a nezáleží mi na tom, kde zrovna pobývám.
Jak dlouho už to tak máte?
Teď jsem v Prostějově třetí rok a končí mi smlouva, takže uvidíme, jak to bude.
Takže přeci jen vyhlížíte nabídky?
Vyhlížím, ale nedokážu odhadnout, co je ve hře a co není. Vzhledem ke covidu a k počtu závodů se snažím něco vyhrát na silnici. Ale absolutně bych se nezlobil, kdybychom tu protáhli smlouvu. Všechno je ve hře a nedělám si nějaké představy o tom, kam bych chtěl jít. Chtěl bych samozřejmě do nějakého vyššího týmu ven, ale může se taky stát, že okolní týmy řeknou, že je stop stav, a cyklisté nebudou kolovat. Kdybych tu tedy prodloužil kontrakt, nebude mě to mrzet.
Váš sen o ProTour by se ale nepřiblížil?
Máme dobrý program a jsme i s velkými týmy na závodech třeba v Polsku. Není důvod tlačit na pilu, abych šel ven. Je spousta lidí, kteří vyskočili z České republiky do velkého týmu a za rok dva je to spálilo, protože velké týmy už nezajímají vaše problémy. Potřebují výsledky. Zatímco v České republice si vás hýčkají, je tam ten osobní vztah a dá se domluvit. Když se nedaří v životě, v osobních věcech, tak vás podrží, je to víc v klidu. Když přijdu v Ineosu s tím, plácnu, že se se mnou rozešla holka, tak je to zajímat nebude.
