O 14. etapě se hovoří od chvíle, kdy Giro 2015 odtajnilo svůj itinerář. Na cyklisty dnes čeká časovka, která bude na současné poměry extrémně dlouhá, přesně 59,4 kilometru. Na trati vinoucí se podél vinic Prosecca půjde o minutové rozdíly.
Podle papírových předpokladů měla být trumfem v rukách Richieho Porta. „Jenže teď bude s vědomím své ztráty v totálním stresu. A když není chladná hlava, psychika mu může svázat nohy,“ poukazuje bývalý profesionál Tomáš Konečný, vítěz etapy na Vueltě 2001 a aktér Tour 2002.
Souboj proti času už organizátoři velkých závodů ani zdaleka nezařazují do programu tak často jako kdysi. Přesto bývá jeho význam pro konečné pořadí klíčový.
Co to je? Test koňské síly?
Premiéru na závodech Grand Tour zažila tato disciplína v roce 1927 nejprve v týmové podobě. Tehdy šlo vlastně o trest pro jezdce a o nápravné opatření. Henri Desgrange, ředitel Tour, se totiž rozčílil, že klasické rovinaté etapy jsou nudné, jelikož týmy v nich jen chrání své hvězdy. Rozhodl tedy: „Všechny rovinaté etapy se pojedou jako týmové časovky. Když jezdci nebudou vědět, jak si stojí ostatní, budou makat naplno od startu.“
Tímto způsobem vzápětí proběhlo úvodních devět etap! Až po třech letech byl experiment zavržen.
V roce 1932 však Gaston Bénac, vedoucí sportovní rubriky večerníku Paris Soir, představil nový jednorázový závod: individuální časovku o Velkou cenu národů na 142 kilometrů.
Tentokrát se novinka ujala. Vedení Gira reagovalo a v ročníku 1933 individuální časovku poprvé zařadilo do programu závodu. Šedesát kilometrů z Boloni do Ferrari prolétl legendární Alfredo Binda, pětinásobný šampion Gira, v rychlostním průměru 39,2 km/h.
O rok později se „opičila“ také Tour. René Vietto, miláček Francouzů, zaostal na 90 kilometrech do Nantes o 10 minut za vítězem Magném, ztratil naději na titul a brblal: „Časovka je jen testem brutální koňské síly. Tour by přece měla testovat nohy, ale i hlavu.“
Pletl se. Časovka přináší jak bolest fyzickou, tak psychickou. Jde o strategii, o rozvržení sil.
„Ke konci hoří nohy a dýcháte na doraz,“ líčí Jan Hruška, vítěz dvou časovek na Giru 2000. „Ale ještě horší je rozjet se. Hodinu před startem na trenažeru roztáčíte nohy a psychicky trpíte, protože hlava tou dobou ještě není v závodním rytmu. Tři kilometry po startu trvá, než se dostanete do tempa. Až pak přechází štiplavá bolest, při které se tělo strašně brání, v bolest klasickou.“
Start bude z továrny, ano?
Zakladatele Tour Desgrange drama bitvy osamocených mužů nadchlo. „Je to etapa pravdy,“ vyhlásil v roce 1934. Časovka dodávala v jeho očích závodům novou rovnováhu.
Při první poválečné Tour 1947 byla nejdelší v historii třítýdenních závodů. Na jejích 139 kilometrech se opět bortily naděje René Vietta na celkové prvenství. Na pokraji sil se posiloval i jablečným vínem.
V sezoně 1960 Vincenzo Torriani, ředitel Gira, zařadil do programu hned čtyři časovky, aby pomohl k titulu domácímu specialistovi Enrike Baldinimu. Jenže z Francie dorazil velmistr bojů proti chronometru Jacques Anquetil a všechny ostatní pokořil.
V ročníku 1962 tedy naopak nebyla časovka na Giru žádná – a Anquetil na protest zůstal doma.
Disciplína získala postupně i funkci přesvědčovacího nástroje. V roce 1966 chtěl Torriani na start Gira přitáhnout Felice Gimondiho, jenž při svém debutu senzačně ovládl Tour. Proto jeho sponzorovi Salvaranimu nabídl: „Časovka začne a skončí přímo pod okny vaší továrny v Parmě. Ale jen za podmínky, že pojede Gimondi.“ A taková nabídka k propagaci firmy se neodmítá.
V 70. letech Torriani ušil Giro na míru další hvězdě Francesku Moserovi, jenž byl slabším vrchařem. Takže, milý Francesco, právě kvůli tobě budou časovky čtyři, ano? Zato v Dolomitech... no, tam ti ty etapy radši trochu osekáme.
Extrémem byla také Tour 1979 s pěti individuálními a třemi týmovými časovkami o celkové délce 341 kilometrů, přičemž právě velké množství týmových „testů“ má vyhovovat silným týmům, jako je francouzský Renault-Gitane. Tak jste si to přál, pane Bernarde Hinaulte, že máme pravdu?
Příslibem 61kilometrové časovky pro změnu přivábilo Giro v květnu 2009 k prvnímu startu na „corsa rosa“ Lance Armstronga. Stejným způsobem lákalo o čtyři roky později i Bradleyho Wigginse, dalšího famózního časovkáře. Přesto oba zůstali na hony vzdáleni titulu.
Chraňte nohy, přijdou Dolomity
Bude to dnes jiné? Vrátí se po 60 kilometrech bolesti mezi Trevisem a Valdobiaddene do růžového trikotu Alberto Contador? Domácí Fabio Aru je na papíru slabším časovkářem, ale nebude mu růžový trikot dodávat křídla? A co předvede Richie Porte? Pokusí se o mission impossible?
„Mnozí pomocníci týmových lídrů naopak pojmou časovku spíše jako odpočinkový den, kdy našetří síly,“ říká Tomáš Konečný. Vždyť už v neděli čeká na všechny drsná etapa v Dolomitech.
„Přechod zpět z časovkářské kozy na klasické kolo bývá velmi nepříjemný,“ připomíná Roman Kreuziger.
„Pokud se vydáte v časovce za hranici toho, co ve vás je, další den pak můžete na trati zjistit, že už nemáte nohy,“ varuje Jan Hruška. Sám to po vydařené časovce na Giru 2001 zažil. „V další etapě jsem málem nepřelezl ani pětikilometrový kopec. Půlka týmu tam na mě čekala.“
