Ještě naděje na Tour žije?
Ne, vůbec. Mohu na Tour zapomenout.
Původně jste však plánoval, že tři týdny po dubnové operaci začnete trénovat.
To ano. Po dvou týdnech mi vyndali stehy a já myslel, že hned začnu jezdit. Ale pak koleno zase nateklo. Musel jsem ustoupit a dát tomu čas.
Kdy byste tedy mohl opět naskočit do závodů?
Nevím, netuším a radši ani neřeším, abych se z toho nezbláznil.
Přijít o Tour musí být pořádně k naštvání.
Já si strašně přál ji jet, je to sen každého cyklisty. A mohl jsem ji jet. Ale beru to tak, že nic se neděje náhodou. Pokusím se být připravený na konec sezony.
Opět vyrazíte na Vueltu?
To je těžko předvídatelné. Tom Boonen po té samé operaci začal závodit až po čtyřech měsících.
Co přesně s vašim kolenem bylo?
Nad čéškou jsou tři vrstvy, které se o sebe třely. Jejich stav už byl dost akutní, po hodině tréninku mi nešlo otočit nohama. Operace byla důležitá, aby se to vyčistilo.
Mohlo jít stejně jako kdysi v cyklokrosu o přetížení kolene?
Těch důvodů může být hodně. Na jaře jsme závodili v zimě, dešti a sněhu, zvlášť klasika Milán-San Remo byla vyloženě extrémní. Jezdili jsme v návlekách, což čéšku stahuje do malinko jiného směru. Na Tirrenu jsme navíc šplhali do šílených třiceti procentních stoupání. Také může dojít k poškození čéšky, když se bouchnete o řidítka, nebo při vstávání o stůl. Možná ty potíže způsobila kombinace toho všeho. Věřil jsem nejprve, že pomůže desetidenní klid, ale nepomohl.
Nezvažoval jste, že zariskujete a půjdete na operaci až po Tour?
Jenže já bych asi nebyl schopný pořádně trénovat. Jet na Tour, když nejsem stoprocentně připravený, bych si nelajznul. Naopak, doufal jsem, že zvládnu dát se po operaci včas dohromady. Ale teď si musím najít jiné cíle. O Tour se pokusím zase za rok.
Cyklista Zdeněk Štybar před penzionem, který provozuje v rodném Stříbře.
O víkendu jste na Twitter psal, jak v televizi sledujete Giro, závod Kolem Belgie i horská kola v Novém Městě. Jaké je to být takovým "pasivním" cyklistou?
Hlavně jsem se teď věnoval restauraci u mě v penzionu, budeme ji otevírat. Díky tomu jsem se nezbláznil úplně. Protože nemít žádnou aktivitu a vyřizování, cítil bych se vážně špatně. Nemohl jsem pořádně chodit, ani jezdit autem. To si pak člověk uvědomí, jak je zdraví důležité a jak je všechno na tenkém ledu.
Když jste v televizi viděl, s jakými živly bojují vaši kolegové na Giru, asi jste jim určitě nezáviděl, že?
Určitě ne. Myslím, že by měl být stanovený nějaký limit a že by měli nás závodníky trošku pošetřit, protože tohle už byl doopravdy extrém. Doktor závodu by měl rozhodnout, kdy už podmínky ohrožují zdraví. To samé na závodě Kolem Kalifornie.
Tam šlo o opačný extrém.
Padesátistupňová vedra! Pieter Serry z našeho týmu tam omdlel 600 metrů před cílem a půl hodiny si ho nikdo pořádně nevšiml. (Zdeněk Štybar má na mysli, že Serry se půl hodiny po svém kolapsu nedočkal od organizátorů odpovídající lékařské pomoci, navzdory snaze sportovních ředitelů Omegy - pozn. red.) Spousta dalších jezdců byla dehydratovaná. A na Giru jich spousta totálně promrzla. To si pak ty závody neužijí ani závodníci, ani diváci u televize, ani podél trati, kde jsou celí zmrzlí. Potom dojíždí na Galibier, jeden z nejtěžších vrcholů Gira, skupina 20 jezdců a ani se pořádně nezávodí, protože kdo by v takových podmínkách chtěl závodit. Když je pod 5 stupňů, prší nebo je riziko sněhu, risk, etapa by měla být výrazně změněna. Tohle jaro bylo extrémní, ale na Giru by měli s něčím takovým vždy počítat. Stejně tak s extrémními vedry třeba na Vueltě.
Ty jste loni zažil osobně.
Loni v Pamploně jsme při časovce družstev měli 47 stupňů a celý první týden bylo kolem 43 stupňů, to potom nemáte ani možnost zchladit se. V pelotonu fouká jen prvním deseti, zatímco v balíku je ještě tepleji. Celou cestu praží sluníčko, a když si dáte led za krk, je z něj během pěti minut teplá voda. To vážně není nejzdravější.
