Pozvolna se stmívá a pan Bořivoj, senior z Berouna a nadšený cyklista, právě přijel z tréninku. Oklepe blatníky a jde postavit vodu na kafe.
„Dnes to byla jen taková zkoušková jízda. Odložil jsem silniční kolo a poprvé vytáhl trekingové, na kterém jezdím v zimě. Ještě si musím koupit zimní návleky na tretry,“ plánuje.
V srpnu oslavil 78. narozeniny a zároveň se zúčastnil cyklistického závodu L’Etape Czech Republic by Tour de France. Byl nejstarším jezdcem na trati. Trasu dlouhou 130 kilometrů zajel v čase 4 hodiny 50 minut 17 sekund. Nedivte se, tenhle chlapík má ročně najeto okolo 7 500 kilometrů.
Máte taky den, kdy se vám na kolo nechce? Teď zrovna je venku pěkně nevlídno.
To se stane výjimečně, jen když je venku sníh. Proto mám v obýváku rotoped. Když nejsem tři dny na kole, už jsem nervózní, chybí mi to. Sednu tedy aspoň na kolo, hodinu a půl šlapu a sleduju televizi.
Co konkrétně?
Většinou cyklistiku. Mám na DVD nahrány skoro všechny ročníky závodů Krušnoton a Král Šumavy, které jsem jezdíval. Nebo Tour de France. Když jedou do kopce, utáhnu si brzdu, dřu s nimi a snažím si vsugerovat, že jsem taky na trati. (usmívá se)
Bořivoj Šebek čele závodu v Trutnově v roce 1962.
Jak dlouhá byla vaše nejdelší pauza od kola?
Když mě před dvěma lety srazil kamion, tak jsem nemohl jezdit dva měsíce. Byl jsem celý pomlácený, měl naražená žebra, tělo byla jedna velká modřina.
Co se stalo?
Kamion mi nedal přednost a vjel mi do cesty. Zrovna jsem sjížděl z kopce, na tachometru měl rychlost 50 km/h a přišel čelní náraz. Na kamionu byla škoda 20 tisíc, na mém kole 17 tisíc. Řidič se mi ani neomluvil. Dvacet minut jsem tam ležel a čekal na záchranku.
Ještě nějakou vážnou nehodu jste zažil?
V roce 1958 mě v Žebráku srazil traktor. Odbočoval doleva a nevšiml si mě. Utrpěl jsem otřes mozku, ale přežil.
V létě jste se zúčastnil závodu L’Etape CR, kde bylo přes 1 700 jezdců, jak jste si akci užil?
Moc. Byl to svátek cyklistiky. Hlavně pro amatéry, spousta lidí to jelo jen jako vyjížďku. Uvítal jsem, že byla akce nakonec přesunuta z června na srpen, měl jsem více času na trénink. Jezdil jsem okolo padesáti kilometrů denně a jednou týdně dal sto. Průměrnou rychlost už teda nemám bůhvíjakou, jsem rád, když jedu 24 km/h.
Bořivoj Šebek byl nejstarším účastníkem prvního českého závodu L’Etape.
Jely se dvě trasy - 90 a 130 kilometrů. Neváhal jste a vybral si tu delší.
Miluju cyklomaratony. Krušnoton v Teplicích nebo závod Král Šumavy, kde jsou trasy dlouhé okolo 200 kilometrů. Ten jsem jel osmnáctkrát, teď už ale silniční verzi zrušili. Hned jsem tedy věděl, že na L’Etape pojedu delší trať. Byla výhoda, že jsem z Berouna, tak jsem trénoval přímo na trase závodu. Věděl jsem, kdy přijde jaký kopec, kdy se šetřit, jak se pod kopcem najíst.
Co během jízdy jíte?
Deset minut před kopcem do sebe šoupnu gel nebo tyčinku a jedu. Důležitá je pro mě i snídaně, tu si dávám tak dvě hodiny před startem. Manželka mi vždy dělá takovou bábovku s ořechy a jablky, říkám tomu mokrá buchta. Stejnou mi pekla už moje maminka.
Dával jste si před L’Etape nějaký cíl? Třeba zajet to pod pět hodin?
To ne, jen jsem chtěl mít průměrnou rychlost přes 24 kilometrů v hodině, to se mi povedlo, měl jsem 26,8.
Stihl jste na trati prohodit pár slov s ostatními cyklisty?
Mám na kole speciální zpětné zrcátko, a tak občas nějaký jezdec přibrzdil a řekl: Zajímavý, to jsem ještě neviděl. Přitom mám to zrcátko už třicet let. Potřebuji vědět, co se děje vzadu. Jinak jsem se soustředil jen na svůj výkon, už teď se těším na nový ročník.
Česká L’Etape má novou trasu. Závod bude atraktivnější tvrdí pořadatelé |
Měl jste na trati nějakou podporu?
Na startu jsem měl manželku. Přijeli jsme totiž na Strahov o den dřív a přespali jsme tam v našem minikaravanu. Nechtěl jsem mít ráno naspěch. K trati v Berouně měli dorazit kluci z Klubu českých turistů ve Zdicích, jehož jsem členem. Jenže to nestihli. Dorazili, když už jsem byl pryč.
Klub českých turistů ve Zdicích. Takže nejste jen cyklista, ale i turista.
Ano, s kamarády jsme v roce 1991 zdolali Mount Blanc, o rok později jsme zkoušeli Matterhorn, ale pod vrcholem jsme to museli otočit a vrátit se. Objeli jsme na kolech Korsiku, jeli Dunaj od pramene k Budapešti, jezdili do Rumuska, do Alp. Dvakrát jsem jel závod Praha-Karlovy Vary-Praha, jezdil jsem nominační Závody míru... Pracoval jsem v Králodvorských železárnách v brusírně válců a cyklistika a rodina pro mě bylo nejlepší odreagování.
Bořivoj Šebek (vpravo) v italských Dolomitech v roce 2008
Pamatujete si své první kolo?
Dal mi ho děda, když mi bylo dvanáct. Bylo to kolo z Rakouska-Uherska vyrobené z mohutných trubek. Pánské, takže jsem nedošlápl na zem. Sundal jsem tedy sedlo, na trubku omotal starý pytel od brambor a přivázal ho provázkem, aby to bylo trochu měkké. Takhle jsem jezdil snad rok, než jsem povyrostl a sedlo tam vrátil zpět. V patnácti, to už jsem měl trochu lepší kolo, jsem začal závodit za Lokomotivu Zdice. V roce 1962 jsem odešel na vojnu a závodil za Duklu Louny, oženil jsem se, narodil se mi syn a přišel srpen 1968. Dorazili k nám Rusové, skončily závody, ztratil jsem chuť a vyrážel na kolo jen občas. Jezdit na kole systematicky jsem začal vlastně až po padesátce.
Kolik máte kol teď?
Sedm. Dvě nejlepší mám v ložnici, takže vlastně usínám buď při pohledu na kolo nebo na manželku (usmívá se). A další kola jsou v garáži. Tam je třeba i stará skládačka, na kterou sednu, když potřebuju zajet do města nakoupit.
Lze říct, co pro vás vlastně cyklistika znamená?
Volnost. Člověk vyjede ven, vidí krajinu, dojede si vlastní silou kamkoli. Limitem nejsou kilometry, ale pouze čas.
Bořivoj Šebek s manželkou na dvojkole v roce 1986.
Co na vaši vášeň ke kolu říká manželka?
Bere to sportovně, je trpělivá, podporuje mě. Kdysi jsem jí jízdu na kole nutil, jela se mnou až do Drážďan, to nám bylo asi pětadvacet. Víte, jsme vodáci. Každý rok jsme sjížděli na lodi nějakou řeku, ale předtím, abychom cestu líp poznali, jsme jeli přímo podél řeky na kole. Jenže manželka mi nestačila a mě nebavilo na ni pořád čekat.
Takže?
Postavil jsem nám dvojkolo. Po revoluci, když se otevřely hranice, jsme na dvojkole projeli za týden celou českoněmeckou hranici od severu k jihu. Všechny hraniční přechody, které kdysi existovaly, snad čtrnáct jich bylo. Projížděli jsme to cikcak, takže chvíli po německé straně, chvíli po české. Před šesti lety jsem dal manželce elektrokolo, na něm jezdí hlavně na chatu, kterou máme od nás dvacet kilometrů. Naloží brašny s jídlem, odveze to tam a já jedu za ní nalehko na silničním kole.
Při závodu Král Šumavy v roce 2005.
Pro některé tradiční cyklisty by byla jízda na elektrokole potupou. Jak to vnímáte vy? Neplánujete si ho taky jednou pořídit?
Četl jsem rozhovor s panem doktorem Janem Pirkem, který stále jezdí na kole na vlastní pohon. Ptali se ho, jaké má plány do budoucna a on odpověděl, že uvažuje, že si v devadesáti koupí elektrokolo. Tak já to mám podobně. Měl jsem kdysi takovou představu: Do osmdesáti budu jezdit na kole a pak začnu kouřit fajfku. Časem jsem to změnil. Vím, že kouřit už nezačnu nikdy. A v osmdesáti se budu snažit jezdit na kole dál. Nepřestat.
Možná i díky tomuto přístupu jste pořád fit a ve formě.
Asi ano. Život je pohyb a pohyb je život. Když si připíjíme s kamarády, tak vždy říkám: Ať nám to jezdí!
