Nizozemský sprinter se dostal na velké závody v relativně pokročilém cyklistickém věku. Až do osmadvaceti byl součástí menších sestav, se kterými objížděl nanejvýš druhodivizní klání.
V roce 2023 přešel do švýcarského Tudoru, v jehož dresu získal 13 ze svých 18 profesionálních vítězství a při cestě za nimi dokázal porazit i Dylana Groenewegena, Arnauda Démara nebo Madse Pedersena.
A možná by už měl za sebou i své první starty na Grand Tour, kdyby loni v zimě neodstartoval měsíce trápení.
Vše začalo v únoru na UAE Tour, kde si zlomil pravou klíční kost. Celkem běžná zlomenina, a pro cyklisty obzvlášť, že? Jenže jemu se klíční kost rozlomila na tři části a k tomu se z ní uvolnily malé fragmenty.
Při dodatečné operaci mu lékaři vložili do ramenního kloubu speciální hák a než se tělo plně zotavilo, nemohl pořádně zvedat ruku a dvanáct týdnů byl téměř bez tréninku.
Do pořádného závodění se vrátil zase až v srpnu a sezonu uzavřel dvěma triumfy na Tour de Langkawi.
Už se zdálo, že je zpět ve standardním závodním režimu a ještě k tomu na vítězné vlně, když přišlo tentokrát rodinné trápení.
Jeho otci Ceesovi diagnostikovali rakovinu a lékaři nepředpokládali, že se dožije Vánoc. „Ale můj táta byl vždycky velký, silný chlap. Přestože to nevypadalo vůbec dobře, dařilo se mu s nemocí bojovat,“ líčil De Kleijn v nedávném rozhovoru pro De Telegraaf.
Cees De Kleijn se díky tomu dočkal toho, že je dědečkem, De Kleijnovi a jeho manželce Céline se totiž v lednu narodilo první dítě – holčička Fye. Šťastná událost ale dál poznamenala De Kleijnův profesní rytmus.
„Céline měla hodně náročný porod a musela pak dlouho zůstat na lůžku. O Fye jsem tak pečoval hlavně já. Měl jsem zrovna odjíždět na tréninkový kemp, ale tým mi umožnil zůstat doma a starat se o obě moje holky.“
V únoru pak De Kleijnův otec rakovině podlehl. „Konec byl hodně rychlý. Nechcete, aby se ta konečná fáze vlekla, protože pak je všechno utrpení jen horší. Takhle se nám s tím smiřovalo lépe a ještě jsme se stihli s tátou rozloučit,“ vracel se ke smutným událostem De Kleijn vděčně.
Když náročné rodinné období pominulo, vrátil se k tréninku a chystal se na svůj první letošní závod, kterým mělo být dubnové Scheldeprijs – sprinterská jednorázovka na kostkách, jíž chtěl odstartovat svou jarní klasikářskou kampaň.
Jenže v týdnu před závodem při tréninku projížděl kolem bandy mladíků, kteří na něj začali chrlit urážky. Mimo jiné na něj pokřikovali „rakovino“, což De Kleijna vzhledem k otcově stále čerstvému úmrtí zvlášť zasáhlo.
Zastavil a vrátil se ke skupince křiklounů. „Snažil jsem se s nimi navázat konverzaci, ptal jsem se jich, proč mi nadávají. Když jsem je požádal, aby už taková slova nepoužívali, protože můj otec na rakovinu právě zemřel, situace se úplně zvrtla,“ popisoval.
Nebuďte jako on! Cyklisty na Giru nepochopitelně ohrožoval „fanoušek“ |
„Chtěl jsem od nich odjet, ale začali být agresivní. Jeden z těch kluků mě několikrát uhodil do obličeje, až mě srazil k zemi. Ztratil jsem vědomí a měl jsem zlomený nos.“
Situace si naštěstí všimli kolemjdoucí a zasáhli. Pomohli De Kleijnovi na nohy, devět mladíků zadrželi a zavolali policii. Agresor, který Nizozemce napadl, ale stihl utéct.
„Je smutné sledovat, jak tahle generace už nemá ke druhému člověku žádný respekt,“ posteskl si De Kleijn.
Na Scheldeprijs musel kvůli zlomenému nosu zapomenout, návrat do závodů mu komplikoval i psychický otřes z napadení.
Až nyní, více než sedm měsíců po jeho posledním startu, bude snad moct zase řešit už jen obyčejné závodní problémy. V neděli doufá v úspěšný návrat na sprinterské klasice Rund um Köln, po té má nabitý program až do půlky června.
„Chtěl bych zase vyhrávat. Pro sebe, pro tým a pro všechny, kteří za mnou v posledních měsících stáli,“ zadoufal před startem. „Strašně moc mi závodění chybí. Všechen ten adrenalin při spurtu, atmosféra v týmu, prostě všechno.“
