Bylo pondělí krátce po poledni, když Alberto Contador usedl doma v Madridu na zahradě k zídce a spustil: „Ahoj všichni. Dělám tohle video, abych vás informoval o dvou věcech,“ a ukázal do kamery dva prsty.
„Tou první je, že pojedu Vueltu od 19. srpna.“
Nastala chvíle ticha...
„A pak je tady ta druhá. Bude to zároveň poslední závod mé kariéry. Nejsem z toho smutný, jsem šťastný. Dlouho jsem tohle rozhodnutí promýšlel a myslím si, že není lepší místo pro odchod než domácí závod v mé zemi. Jsem si jistý, že to budou tři nádherné týdny, kdy si užiju vaši podporu podél silnic. Těším se na vás, čau!“ ukončil půlminutové video věnované svým fanouškům.
To za dva dny zhlédlo více než 170 tisíc lidí.
S profesionální kariérou se totiž loučí možná nejlepší cyklista své generace.
Cyklista, který třikrát ovládl španělskou Vueltu, dvakrát francouzskou Tour a dvakrát italské Giro. Je jedním z pouhých šesti mužů historie, kteří vyhráli všechny tři Grand Tour.
Těmi dalšími jsou Jacques Anquetil, Eddy Merckx, Felice Gimondi, Bernard Hinault a Vincenzo Nibali. On je ale tím nejmladším. Ceněnou trojkorunku získal v pouhých 25 letech.
„Je nejlepším cyklistou, jakého jsem kdy viděl,“ říká o něm bývalý profesionál David Millar. „Lepší byl jen Eddy Merckx,“ má zase jasno bývalý vítěz Vuelty a dvojnásobný medailista z mistrovství světa Sean Kelly.
Pro mnoho fanoušků je odcházející modlou, pro jiné zase šampionem, nad kterým se už napořád bude vznášet tmavý mrak dopingového prohřešku, kvůli kterému mu byl odebrán titul z Tour 2010 i Gira 2011.
Tady je jeho příběh.
Těžké začátky a boj o život
Na svět se dostal 6. prosince 1982 v madridské nemocnici.
Z té si ho o pár dní později převezla matka do dělnického městečka Pinto, kde vyrůstal v chudých poměrech.
Nepocházel z cyklistické rodiny, rodiče se o jeho kariéru nestarali a na dvou kolech se projel poprvé až v patnácti letech, když dostal bicykl k Vánocům od strýce.
Pak se odhodlal k prvnímu závodu.
A žádná idylka jako u Alejandra Valverdeho, který vítězil, sotva na kolo sedl, to nebyla. Mladý Contador tápal, dva roky marně čekal na jakékoliv vítězství.
Až poté vyhrál horskou prémii na španělském juniorském závodu, díky níž dostal také svou první cyklistickou přezdívku - Pantani. To už opouštěl střední školu a spěchal k mládežnickému týmu stáje ONCE, kam si ho vytáhl Manolo Sainz.
Tři roky na to se stal profesionálem a pak přišel dvanáctý květen roku 2004.
Mladý Španěl šlapal na závodu Kolem Asturie, když se mu náhle při sjezdu z vrchařské prémie obrátily oči v sloup. Na široké silnici se jeho tělo v křečích divoce zmítalo, hlava sebou škubala.
„Co se děje Alberto?“ ptali se ho týmoví kolegové.
Žádná odpověď.
Vybočil doleva, ztratil vědomí a sjel ze silnice. Jazyk měl zapadlý a bradu pobitou. Sanitka ho okamžitě odvezla do nemocnice, kde testy odhalily vrozenou vadu, kvůli níž vznikla v jeho těle krevní sraženina. Ta doputovala až do mozku a ohrožovala jej na životě.
Podstoupil dvě operace a po té druhé ho v nemocnici navštívili i rodiče.
Na ten pohled do smrti nezapomenou.
Jejich syn nebyl schopný souvisle mluvit, přesto se mu povedlo dát do kupy větu: „Kde je vůle, je i cesta.“
Alberto Contador (vlevo) a Lance Armstrong
Cyklistiky se odmítl vzdát. Místo toho si četl knihu o Lanci Armstrongovi a jeho boji s rakovinou. I ta mu údajně pomohla vrátit se do světa dvou kol.
A byl to návrat velkolepý.
Tři roky na to už ve čtyřiadvaceti letech vyhrál Tour 2007. O rok později zvládl vítězně Giro s Vueltou a zapsal se do historie. Tour pak vyhrál znovu ještě v letech 2009 i 2010, ale ten poslední titul mu kvůli pozitivnímu testu na clenbuterol vzali.
Už nebyl tak dominantní
Po nucené pauze už nikdy nebyl tak dominantní. Přesto dokázal ještě dvakrát vyhrát Vueltu a jednou italské Giro.
Právě triumfy na Vueltě byly památné.
Vzpomeňte na rok 2012, kdy v každém horském dojezdu ztrácel desítky vteřin na v nejlepší formě jezdícího Joaquima Rodrígueze.
Nebyl nejsilnějším cyklistou v závodě, to ani v nejmenším, přesto jej dokázal vyhrát.
Alberto Contador během sedmnácté etapy Vuelty 2012.
Ze všech 825 závodních dní jeho kariéry byla právě 17. etapa tehdejší španělské Grand Tour možná tím nejpamátnějším dnem ze všech. Když tehdy 50 kilometrů před cílem zavelel k útoku, spousta lidí si klepala na čelo. Když v cíli počítal tři minuty k dobru na Rodrígueze, pochybovači se mu omlouvali.
O dva roky později měl zase možná poslední reálnou šanci vyhrát Tour, zlomenina nohy mu ji ale překazila. I díky ní ale následně vyhrál Vueltu před Chrisem Froomem a rok na to přidal svůj poslední titul na Grand Tour, když ovládl italské Giro.
Ani pak ale nezůstával neviditelným. To by nebyl Contador.
„Ho prostě nemůžete nikdy podcenit. Je jedním z velikánů, kterých je v každém sportu jen pár. Lidi na něj chtějí koukat, i když už není tak skvělý. On přináší do závodů napětí a magii,“ vysvětluje Millar. „Je jediným, koho bych se bál, kdyby byl na druhém místě a já dva dny před koncem závod vedl. On nikdy není spokojený s druhým místem.“
To ostatně dokazuje i statistika - vyhrál sice sedm Grand Tour, ale na žádné z nich neskončil na jiném stupni, než na tom prvním. Druhé místo pro něj nic neznamená.
Rád útočí ve chvílích, kdy to nikdo nečeká, v momentech, kdy to bývá bláznivé. Riskuje a často mu to vychází.
Ne vždy, ale často.
„I proto bylo tak překvapující, když loni na Vueltě Sky propáslo ten jeho útok v etapě na Formigal. Tohle dělá celou dekádu a oni to nečekali?“ směje se Millar.
Tehdy v patnácté etapě rozpoutal peklo na silnici, když zaskočil Chrise Frooma a daroval tak vítězství Nairu Quintanovi.
Volno v celém Španělsku
Loni v prosinci mu bylo 34 let, přesto stále věřil, že ještě jednou může jet o žlutý dres na Tour. Vždyť jarní forma to potvrzovala - druhý dojel na Paříž-Nice i závodech Kolem Baskicka a Katalánska.
„Navíc jsem si překonal vlastní rekord na stoupání u Madridu, kde si poměřuji formu po celý život. Fyzicky jsem stále schopný Tour vyhrát,“ hlásil. Už legendární Fausto Coppi tvrdil: „Věk a proradnost překonají mládí a dovednosti.“
V Contadorově případě to ale tentokrát neplatilo.
Byly to pády a psychická únava, které ho stejně jako v předchozích letech z boje o třetí žlutý dres krále Tour vyřadily.
Španěl Alberto Contador se dotahuje na čelní skupinu během 17. etapy Tour.
Když před dvěma lety jen tak mezi řečí prohlásil, že uvažuje o konci kariéry po sezoně 2016, sám netušil, co tím spustí. „Zní to šíleně, ale po mém oznámení jsem dostal neuvěřitelné množství zpráv, ve kterých bylo, abych dál závodil,“ přiznal tehdy.
Už v loňské sezoně si fanoušci dokonce brali volno, aby svůj idol viděli na všech závodech.
Od 19. srpna si volno nejspíš vezme polovina Španělska, aby mohla poslední tři týdny sledovat explozi útoků jejich miláčka na domácích silnicích.
Bude to loučení španělské, tedy vášnivé a emotivní.
Přesně takové, jaké si Contador zaslouží.
