„Je to něco jiného, než jsem dělal dvacet let předtím. Ale baví mě to,“ povídá jedenačtyřicetiletý vítěz sedmi Grand Tour v rozhovoru pro iDNES Premium.
Už si zvykl, že v sedle nestráví tolik času jako dřív. Že se místo pobytu na sluníčku občas zkrátka zavře do kanceláře, do ruky vezme telefon a obvolává spolupracovníky.
Ale že by kolo úplně odložil? Ani náhodou. Nemůže. Vždyť ho pořád miluje.
„Když to jen jde, tak hned vyrážím. Ročně takto najedu i čtrnáct tisíc kilometrů, což není špatné,“ usměje se. „Taky mě těší, že jsem peloton díky svým aktivitám zcela neopustil. Když za ním jedu při komentování na motorce, jsem vlastně skoro jeho součástí.“
Zní to možná zvláštně, ale tohle zranění mi dost pomohlo. Udělalo ze mě úplně jiného člověka. Když jste na hraně, uvědomíte si, co je důležité a co ne, a zůstane to ve vás do konce života.
