Ve stíhacím závodě vás od stupňů dělila jedna rána. Jak moc mrzí chyba vestoje?
Mrzí zejména proto, že byla poslední. Těsná trochu vpravo. V sezoně jsem takových momentů měla víc, nevím, proč a co je příčinou. Jestli se nedokážu soustředit na konec, nebo jsem zbrklá na spoušti. Ale jinak musím být spokojená hlavně s ležkami. Většinou, když mám střelecké problémy, jde o ležku. A tady v Ruhpoldingu jsem dala ve dvou závodech 20 z 20.
Po poslední střelbě jste se vytáhla průběžně na třetí místo. Co jste si říkala?
Že to bude těžký. Viděla jsem za sebou dvě holky a říkala si, že Kajsa Mäkärainenová je docela daleko a nemusela by mě dojet. Jenže ona se během chvíle objevila u mě, což jsem úplně nechápala.
Nezbyly už v závěru síly?
Běžecky to bylo dost na houpačce. Na začátku jsem jela první kolo s Darjou Domračevovou, vyvážela jsem se za ní, ale pak jsem dvě kola zůstala úplně sama, což mi úplně nevyhovovalo a dost jsem se trápila. Když mě v posledním kole předjela skupinka holek, zmátořila jsem se a v kopci ještě dokázala zabojovat. To mě těší, vždyť v předposledním kopci jsem si myslela, že už ho ani nevyjedu.
Před sezonou jste změnila styl střelby, zleva doprava evidentně sestřelujete terče s větší jistotou. Je to tak?
Pravdou je, že vleže nemám takové problémy s ránami vpravo a tím se všechno stabilizovalo.
Dodalo vám to hodně sebevědomí?
Nějaké určitě. Každá změna ve střelbě člověka někam posune, nesoustředí se pak na to, co bylo předtím. Pro vnímání střelby je to impuls.
V Ruhpoldingu máte za sebou vydařený dvojboj. Co pro vás znamená 3. místo ve vytrvalostním závodě a pátá pozice ve stíhačce?
Uklidnění. Směrem k olympiádě je to dobrý krok, vím, že umím střílet nuly a mám na přední příčky.
