Ještě v minulé sezoně nejhorší běžec v české biatlonové reprezentaci je najednou tím nejlepším. Co závod, to zlepšení životního pohárového maxima, platí zatím pro pětadvacetiletého závodníka.
Před startem sezony bylo jeho pohárovým maximem 40. místo.
Po vytrvalostním závodě v Kontiolahti 27. místo.
Po pátečním sprintu 22. místo.
A po nedělním hromadném závodě 15. místo.
Až se nabízí otázka: Kde se to zastaví?
Těžko říct. Jen doufám, že to pak nebude nějaký razantní sestup a že dokážu svoji výkonnost udržet tak, abych se pořád cítil podobně dobře jako teď na trati v Kontiolahti.
Hornig bral při premiéře v hromadném závodě patnácté místo. Slavil Perrot |
Po které jste v závěru nedělního závodu přímo letěl, když jste zaznamenal třetí nejrychlejší čas kola.
Hodně mi tehdy pomohlo, že jsem měl oční kontakt na dva kluky jedoucí přede mnou. Za prvním mezičasem jsem si letmo zkontroloval, jak se vyvíjí situace za mnou, a zjistil jsem, že zezadu bych už mohl mít klid. Tak jsem si řekl, že ty dva ještě zkusím urvat. A povedlo se.
V předchozích kolech jste byl s tempem přece jen opatrnější, abyste se před střeleckými položkami příliš nezahltil?
Byl. Když jsme s trenéry před závodem řešili taktiku, řekli jsme si: Není účelné, abych se někam zbytečně za každou cenu hnal. Pokud bude přede mnou mezera, pokusím se ji dojíždět postupně v průběhu celého kola a ne abych se ji snažit smazat hned za každou cenu, protože pak bych se mohl zahltit a na stojkách by mě to vytrestalo.
Vaše střelecká bilance 17 sestřelených terčů z dvaceti byla v porovnání s některými trápícími se hvězdami také solidní, ne?
Asi jo, ale v mých očích jsou pořád ty tři jedničky strašně moc. Nejvíc bych si nafackoval za první ránu na druhé ležce, kdy jsem se špatně srovnal s celým souběhem událostí. Dělal jsem tam velkou korekci mířidel a zároveň hledal správnou polohu, i proto jsem se na první ránu nezkoncentroval a byla z toho strašná hrubice.
Vítězslav Hornig střílí během hromadného závodu v Kontiolahti.
Upřímně, kdyby vám někdo na předsezonním kempu ve Vuokatti řekl, že se v Kontiolahti kvalifikujete do výběrového hromadného závodu, co byste si pomyslel?
Nevěřil bych tomu, to na rovinu přiznávám. Měli jsme náznaky, že bych výkonnostně měl být lepší než loni, a tak jsem věřil, že dokážu jezdit na body. Ovšem tohle je nad veškerá má očekávání.
Protože vaše výkonnost je najednou lepší skokově a nejde jen o drobné zlepšení?
Pořád si myslím, že je to díky tomu, jak jsme v přípravě zapracovali na spoustě věcí najednou (redukce tuku a váhy, zásadní změna techniky lyžování). Jde o takovou velkou skládačku, která do sebe dobře zapadá.
Když se po pátečním sprintu stal váš postup do hromadného závodu skutečností, jak jste reagoval? Byl to splněný sen?
Rozhodně. Už před sprintem mi pár lidí říkalo, že hromaďák je reálný, pokud se mi povede dobrý výsledek ve sprintu. Ale nechtěl jsem si tu možnost připouštět, protože to by pak nedopadlo moc dobře.
Vítězslav Hornig na trati sprintu v Kontiolahti
Na nedělním startu pak na vás doléhala nervozita? Přece jen, šlo o vaše první vystoupení ve vybraném závodě pro 30 nejlepších na světě a byl jste v něm jediným Čechem.
Nervozitu jsem pociťoval hodně. Před závodem jsem najednou zůstal na našem ubytování z týmu úplně sám, protože ostatní kluci šli trénovat, což byl takový zvláštní pocit. A byl jsem i nervózní z prvního kola, protože jsem nevěděl, co od něj čekat. Některé hromaďáky se v minulosti rozjížděly extrémně rychle a já navíc startoval ze zadních pozic, kde se bojíte, abyste se nepřipletli do nějakého pádu, nebo aby vám soupeři nepřišlápli a nezlomili hůl. Ale jakmile jsme se rozjeli, podařilo se mi na to nemyslet.
Dostal jste rady i od znalců hromadných závodů, například od Michala Krčmáře nebo Ondřeje Moravce, kteří jich absolvovali už nepočítaně?
Jasně. S Ondrou jsme také řešili, že co nejpřesnější střelba je klíčem, aby vám v hromaďáku co nejméně ujel vlak, protože když s ním ztratíte kontakt, víceméně se do něj vrátit nedá.
Vy jste sice po chybách na ležkách chvílemi jel sám, ale vždy jste si udržoval oční kontakt k závodníkům před vámi.
Právě. Pořád jsem tam někoho před sebou měl a podle toho jsem si řídil vlastní tempo. Na zdejším táhlejším kopci, který mi docela sedí, jsem potom dokázal ty lidi dorážet. A hodně mi pomáhaly i lyže ve sjezdech, náš servis opět odvedl špičkovou práci.
Zaznamenáváte už i mezi zahraničními soupeři, že si všimli vašeho zlepšení? Přijdou a pogratulují?
V cíli hromaďáku jsme si plácli s Thierrim Langerem (belgický reprezentant, kterého předstihl), že jsme si v posledním kopci dali docela dobrý vzájemný souboj. Dlouho se mě snažil držet, tak jsem byl rád, že se mi ho na přechodu povedlo zlomit a udělat si náskok.
Nyní míříte na druhé pohárové kolo do Hochfilzenu. Jaké jste s ním zatím nabral zkušenosti?
Jednou jsem tam byl na Světovém poháru a dvakrát jako junior. Areál se mi líbí, ale momentálně vůbec nevím, co od toho čekat. Spíš až po závodech budu schopný hodnotit.
