A najednou se z pasti vyprostila. Tím nejhezčím možným způsobem. Ve čtvrtek oznámila, že na konci listopadu se stane matkou. S partnerem Markem Lejskem očekávají narození potomka.
„Ne, nejde o plánované těhotenství,“ smála se ve čtvrtek. „Prostě to takhle přišlo a všichni jsme rádi.“
Mateřství pro ni znamená i loučení s kariérou. V 31 letech a definitivně. Nenapodobí Anastázii Kuzminovou, Darju Domračevovou ani Marii Dorinovou-Habertovou. Neplánuje návrat k závodění v roli matky.
To si ujasnila mnohem dříve.
„Pokud by své rozhodnutí přehodnotila, má u nás dveře do týmu stále otevřené,“ říká sportovní ředitel svazu Ondřej Rybář.
Vítková namítá: „Nejsem zastáncem toho vozit malé dítě po závodech, nebo ho nechávat doma bez mámy. Nezavrhuji jiné, že to dělají, každý máme svůj názor. Ale mně se to nelíbí. Matka i dítě tím trpí.“
Bývala sportovní fanatik. Profesionálka, která neuměla vypnout. Biatlon se stal jejím životním stylem.
„Snažila se ho dělat na víc než 100 procent, znamenal pro Verču všechno,“ pozoroval Jiří Hamza, předseda svazu. „Když teď čeká mimčo, bude mít to své všechno už položené úplně jinde.“
Galavečer-vyhlášení nejlepšího biatlonisty #vinohrady #narodnidumnavinohradech #nejlepsibiatlonista
Přátelé a blízcí znali Veroniku Vítkovou coby puntíčkářku pověstnou precizním plánováním času na týdny dopředu. Dorazit pozdě na trénink? Nemyslitelné. Naopak: „Když máme něco naplánované, já s tím počítám, a pak je to jinak, rozhodí mě to a jsem protivná,“ líčila už před lety.
Právě její puntičkářství a vysoké nároky, které na sebe kladla, prohloubilo její tápání v posledních dvou sezonách.
Těhotenství a loučení. Veronika Vítková ukončila biatlonovou kariéru |
„Přestala jsem cítit, že biatlonu ještě dokážu dávat tolik, co je potřeba,“ přiznává. Tělo ji na trati nepouštělo do vysokých intenzit, čímž rozleptávalo zavilou závodnickou duši Vítkové.
Reprezentaci v prosinci opustila už po dvou pohárových závodech. Zkoušela se připravovat sama, chodila na všemožné testy, hledala příčiny krize ve špatném dýchání.
„V březnu jsem jela na kolečkových lyžích test na běhátku. Dopadl líp než o Vánocích, přesto se mě zmocňovaly obavy: Co když mi to zase nepůjde? Bála jsem se toho.“
Přesvědčovala sama sebe: Ještě to v příští sezoně zkusíš. „Jenže v hlavě se mi to už dost mlelo. A pak se to takhle krásně vyřešilo samo a ze mě všechny obavy opadly.“
Kouč Egil Gjelland jí psal: „Gratuluju. Začíná ti nová životní etapa.“
Ta předchozí, biatlonová, trvala 21 let, od páté třídy základní školy. „Dlouho, co? Ale celkově to uteklo docela rychle,“ povídala.
Nemá pocit, že by jí biatlon něco vzal. Mládí? Volnost? Kdepak. „Biatlon mě strašně bavil. Užívala jsem si i tu dřinu a nepřemýšlela, že bych mohla dělat něco jiného.“
Padni a vstaň
Pochází z jilemnické sportem postižené rodiny. Na fotce z první třídy je holčička s baculatou tváří a ofinou padající až k očím. „Trochu silnější, no,“ pousmála se žena, která byla později tak štíhlá.
Na běžkách cupitala od tří let. Kamarádčin tatínek byl biatlonistou, v deseti se nechala zlákat a přibrala k lyžím pušku. Střelba ji hned bavila. „Po přestupu do dorostu a ke kouči Jindrovi Šikolovi se to zlomilo a začala jsem vítězit.“
Její úsměv býval často zasněný i opatrný. Jako by v sobě skrýval také mnohá utrápená období.
Protože biatlonový život Veroniky Vítkové, to byla kariéra na sinusoidě.
„Je pěkné ohlédnout se a říci si: Něco jsem dokázala, udržela jsem se dlouho na vysoké úrovni,“ bilancuje. Jenže zároveň také padala a vstávala, opakovaně řešila závažné zdravotní problémy.
„Vždycky jsem byla hlavně ráda, že mohu zase trénovat, a až tak moc jsem neřešila, že musím začínat zase od začátku a od nuly.“
Z juniorských mistrovství světa vozila zlaté a stříbrné medaile, a když ji v zimě 2009 ve dvaceti letech vyslali na šampionát dospělých v Koreji, skončila senzačně pátá. „Jela jsem na vlně euforie. Nic se ode mě mezi ženami nečekalo, tím snáz se mi závodilo.“
Až do 29. července 2009.
Cestovala z Jilemnice na soustředění do Obertillachu. Zvracela, navíc ji hrozně bolely zuby. Hlava v autě třeštila při každém zvuku.
Odvezli ji raději do nemocnice.
Měla meningitidu.
Hledání sebedůvěry
Návrat k biatlonu byl drsný. „Stačil jeden rychlý trénink a tělo bylo zase vyčerpané. Trvalo dva roky, než mě začínalo opět poslouchat. Ve výkonnosti jsem měla plno výkyvů, které se až po letech stabilizovaly.“
S fyzickými potížemi strádala i v mysli. Psycholožka jí tehdy vyčinila: „Vy jste strašná pesimistka. Vůbec si nevěříte.“
Ani komunikace s koučem Šikolou, kterého i dnes označuje za svého osudového, nebyla snadná jako dřív, docházelo k hádkám, slzám. „Nějaké rozpory k tomu patří. Nešlo o nic velkého,“ tvrdí dnes.
Tehdy vnímala, že potřebuje vystoupit ze zaběhlých rituálů či debat, víc se smát. Proto od léta 2014 přešla pod kouče Zdeňka Vítka.
Tou dobou už měla doma olympijské stříbro i světový bronz ze smíšené štafety a neustále stoupala celkovým pořadím Světového poháru až do elitní desítky.
Sezona 2014-2015 byla snová. Zatímco týmová kolegyně i sokyně Gabriela Koukalová se zrovna hledala, Vítková zářila. První pohárový triumf v Oberhofu, třináctkrát na stupních vítězů, mistryně světa ve smíšené štafetě, malý glóbus s ženskou štafetou - a celkově čtvrtá v poháru!
„Šlo o mé nejjednodušší období. Takové, kdy vám to jezdí samo a vy si najednou ani neuvědomujete, že je to dřina,“ vypráví.
Po něm - jako obvykle - přišla další zdravotní krize v roce 2017. Překonala ji a dosprintovala až k olympijskému bronzu ze sprintu v Pchjongčchangu 2018.
Ta fotka je z Pchjongčchangu 2018, když jsem se s Veronikou Vítkovou bavil v olympijské vesnici po jejím bronzovém sprintu. V poslední sezoně už důvody k biatlonovým úsměvům nenacházela. Ale teď má úplně jiný, pořádný: Bude máma! A končí. Byla to skvělá kariéra. https://t.co/CvATAIRWpt
Radost prožívala uvnitř
Nikdy neskákala samou radostí až do stropu, odmalička platila za tiché a zakřiknuté dítě. Nesnažila se vyzařovat na každém kroku kdovíjaké charizma. „Radost jsem si užívala uvnitř, nebo s blízkými doma. Nepotřebovala jsem ji vyhlašovat do světa ani být pravidelně vidět,“ ohlíží se.
Odměňovala se výpravami na skály a skialpy, při nichž si čistila hlavu a byla dokonale šťastná.
Po maturitě zkoušela studovat na vysoké škole regeneraci a výživu. Záhy skončila, nestíhala. Teď nemá jasno, čím se jednou chce zabývat.
Je to dřina, ale taková, která nadchne#boulderliberec #makak_arena @makak_arena @boulderliberec @makak_holds__walls
„Něco se najde. Asi u sportu. Třeba jako trenérka u dětí. Mohla bych zůstat i u biatlonu. Vždycky mě bavil tím, že v něm do poslední chvíle není rozhodnuto.“
Podobně by jistě hovořili Michal Šlesingr, Martin Fourcade, Kaisa Mäkäräinenová a Dominik Landertinger, další velké osobnosti, které letos daly závodům sbohem.
Veronika Vítková se k nim nyní přiřadila.
Scénu opouští s vybranou společností.
