Ovšem nejdůležitější pro ni byla ta nula na střeleckém kontě.
Tak moc ji potřebovala!
Však i mistr světa z roku 2005 Roman Dostál u televizního mikrofonu kvitoval: „Verča umí střílet i rychleji, ale dneska si to v hlavě správně vyhodnotila a obětovala na střelnici rychlost precizní práci. Ta nula znamená pro Verčino sebevědomí do dalších závodů hrozně moc.“
Přesně vystihl plán, s nímž osmadvacetiletá biatlonistka do závodu vstupovala.
„Nastavila jsem si to už ve středu při vytrvalostním závodě tak, že raději teď budu nějaký čas střílet pomaleji - a teprve až získám jistotu, že mi to padá, budu na střelnici zase postupně zrychlovat.“
V nedělní smíšené štafetě minula sedm terčů a topila se ve smutku, že odsoudila Čechy k jízdě až ve druhé desítce. „Celé štafetě se omlouvám,“ psala pak na Facebook a český tým ji hromadně utěšoval. „Byla jsem potom taková nejistá,“ popisovala. „Dodnes vůbec nevím, co jsem v té štafetě dělala špatně. Sama jsem byla překvapená, že to tam nepopadalo.“
Ve vytrvalostním závodě už jí nezbělaly z dvaceti terčů pouze dva.
A v pátek byla ve sprintu neomylná.
„Ta nula je pro mě cennější než umístění,“ šťastně vykládala. „Já ji zase tak často nedávám. Z té dnešní se dá někam odrážet.“
Odrážet se chce. Do sfér, kde už kdysi byla. Jen vzpomeňte, v sezoně 2014/15 se Veronika Vítková stala (mimochodem i tehdy při vleklých zdravotních trablích Gabriely Koukalové) čtvrtou biatlonistkou konečného pořadí poháru. Dlouho to tehdy byla ona, kdo táhl celý český tým.
V minulé zimě naopak prožila sezonu hledání a velkého trápení, předaleko od předních příček. Trenéři nevěděli, co s ní, nepomohla ani ozdravná „kúra“ na druholigovém mistrovství Evropy. Na světovém šampionátu v Hochfilzenu skončila v individuálních závodech nejlépe padesátá, navíc pak při předolympijské zkoušce v Koreji zkolabovala.
„Možná jsem až zbytečně moc chtěla,“ vyhodnotila tehdejší potíže. Až při pohárovém finále v Oslu se našla. Třikrát tam dojela v Top 10, v závěrečném hromadném závodě vybojovala čtvrtou příčku, po dlouhé době se zase zurčivě smála a jak pokropená živou vodou hlásila: „Klidně bych si teď tu sezonu i prodloužila.“
Zkraje léta bojovala v přípravě s návaly únavy. Pak upravila stravu a omezila maso, k večeři ho už nejí vůbec. Hned se cítila lépe. „Navíc jsem změnila i podpůrné prostředky po trénincích. Mělo by mi to dost pomoci.“
Fotogalerie ze závodu |
V Östersundu v pátek znovu mrzlo, teplota klesla k minus sedmi, zvýšila se vlhkost. „Blbě se v tom dýchalo. Na tohle nejsme zvyklí, přípravu ve Finsku jsme měli v plusových teplotách,“ porovnávala Vítková.
Před závodem se mocně rozhýbávala, na trať vyrazila zabalená do bílého šátku. Se startovním číslem 1 na hrudi, což není žádná výhra, se hnala švédskou tmou, široko daleko nikdo, jen ona sama. Až ve druhém kole ocenila, že se může chvíli vyvézt za Evou Puskarčíkovou.
Postupně také zrychlovala.
„Dynamiku běhu má Verča dobrou,“ pozoroval Dostál.
Jo, když se trefujete, hned se vám běží jinak. Němka Denise Herrmannová by mohla vyprávět. Bývalá olympijská medailistka ve štafetě běžkyň na lyžích ještě minulý týden v nižším IBU Cupu zastřílela ve větrném Sjusjoenu stojku za pět. Ale druhý závod tam už vyhrála. A v pátek předvedla doslova veleskok ke hvězdám, když rovnou dominovala i ve Světovém poháru! Zasáhnout devět z deseti terčů znamenalo pro tento expres na lyžích střelbu par excellence.
„Potom, co Herrmannová předváděla už na německých letních závodech, se i takový její průlom asi dal čekat,“ poznamenala Vítková.
Zato když se netrefujete, také běžecká pohoda a rychlost na lyžích rázem odumírají. „Jak jsem v neděli ve štafetě musela na kolo, byla jsem potom i na trati celá sevřená,“ vzpomínala Vítková. „Odpadla jsem tehdy spíš psychicky než fyzicky.“
Královna poslední olympiády Darja Domračevová zažívala podobný stav nyní. Minula ve sprintu při stojce tři terče a v obličeji měla poté výraz naprostého zmaru, který ji už neopustil.
V průběhu posledního kola demotivovaná Běloruska vybočila z trati a vzdala.