Na svém prvním úseku předvedla dvojnásobná juniorská mistryně světa čistou ležku, na stojce pak minula až poslední ranou, načež chybu rychle napravila. A co víc: zaujala také druhým nejlepším běžeckým časem. Druhá, těsně za vedoucí Francouzkou Jeanmonottovou, také předávala.
Češky byly na stejné pozici i v poločase štafety po úseku Jessiky Jislové, než trestná kola Markéty Davidové a Lucie Charvátové srazila jejich konečné umístění na šesté místo.
Jak je to tedy s vámi, Terezo? Už neplatí, že se rozjíždíte až po Novém roce, jak jste v posledních letech pravidelně připomínala?
První závody o víkendu napovídaly, že ani letos ze začátku moc dobrá nebudu. Dnes se to trošku prolomilo, ale nevím, jestli tomu tak bude i o víkendu.
Biatlonistky neudržely v Östersundu druhou pozici, ve štafetě doběhly šesté |
Pokud zajedete druhý čas na kvalitně obsazeném úseku, nejde o jen tak malé prolomení.
Já bych si to moc přála, ale nedokážu zatím odhadovat, co bude. Sama jsem byla dnes překvapená, že v prvním ani ve druhém kole mi nepřišlo, že bych na trati nějak umírala. Spíš jsem měla pocit, že bych dokázala jet i rychleji, jenže ono to v tom balíku na prvním úseku úplně nejde. Každopádně bych si takové pocity ráda přenesla i do sprintu a stíhačky.
Dělali jste s koučem Egilem Gjellandem v přípravě něco jinak, aby se vaše tělo letos nastartovalo dřív?
Ani ne. Co jsem se tu bavila s Egilem, tak mi říkal, že potřebuju jen závodit, závodit, závodit, abych se do toho zase dostala. Doufám, že s každým závodem budu opravdu lepší.
Zatím to takové je. V každém z dosavadních tří startů jste podala v Östersundu lepší výkon.
Zatím jo. A snad má forma v běhu půjde ještě trošičku výš. Příprava šla dobře, ale z mého běhu jsem byla v prvních dvou závodech poněkud rozpačitá. Uklidňovala jsem se, že takhle to mám přece na začátku zimy pokaždé, že jen musím vydržet.
Jak vy sama poznáte, že tělo už je nastartované?
Třeba v sobotu v singl mixu mi připadalo, že nemůžu zrychlit. Když jsem se potom zpětně dívala na záznam z hodinek, tak i moje tepová frekvence byla o patnáct tepů nižší, než by normálně měla být, což je docela velký rozdíl. Takže jsem se tehdy do vysokého tempa ani nedostala, protože mi to nešlo. A v neděli ve vytrvalostním závodě jsem si sice nastavila určité tempo, ale vůbec se mi nedařilo s ním pracovat, abych někde dovedla trochu zrychlit.
PŘI SINGL MIXU. Tereza Voborníková na trati sobotní štafety smíšených dvojic v Östersundu
Při ženské štafetě se tedy tento pocit změnil?
Bylo to rozhodně jiné. Najednou jsem cítila, že už nejedu lážo plážo pořád stejně, ale že už mohu s mým tělem i pohnout a na přechodu změnit frekvenci a zrychlit. O tom to je. Musíte naučit tělo na nějakou bolest, aby se trochu rozpomenulo, že se hned od startu jede nadoraz a ne až na posledních 300 metrech. Pak i mé tepy budou s vyšší intenzitou vyšší a vyšší.
A až to bude dokonalé, budete mít stejný pocit jako na mistrovství světa v Oberhofu při stíhačce nebo při štafetě, kdy se zdálo, že dokážete cokoliv.
I dneska jsem už chvílemi získávala pocit, že je to najednou strašně jednoduché, když se vám všechno sejde. Jela jsem za Francouzkou a vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že nemůžu. Naopak jsem dumala, kde bych ji mohla předjet. Takové pozitivní pocity jsem v předchozích dvou závodech vůbec neměla. O víkendu jsem naopak byla skeptická, že jsou kolem mě závodnice, se kterými bych vůbec být nechtěla, protože bych chtěla závodit s někým mnohem lepším. Takže dnešek mi psychicky hodně pomohl. Jeanmonnotová patří mezi ty rychlejší a já s ní přitom jela v pohodě, z čehož mám strašnou radost.
Změnila vás předchozí povedená sezona? Začala jste si víc věřit?
Asi ano. Pozorovala jsem to teď před startem. Loni pro mě všechny štafety byly stresující a vůbec jsem si před nimi nevěřila, shazovala jsem tím sama sebe. Dnes jsem se naopak na závod těšila a měla hroznou radost i během závodu. Jakoby se mi vrátily pocity, které jsem kdysi zažívala v IBU Cupu, kde mě štafety strašně bavily. Doufám, že se do takového stavu začínám dostávat i ve svěťáku, že i v něm pro mě budou štafety příjemným zážitkem.
PŘEDÁVKA. Tereza Voborníková (druhá zleva) předává štafetu Jessice Jislové.
Štafeta byla skvěle rozjetá v její první polovině, pak se poněkud pokazila. Přesto, je pro vás dnešek důkazem, že ani útok na stupně vítězů nemusí být žádnou sci-fi? Pokud se tedy zadaří všem.
Je to biatlon. Stačila jedna položka vleže (s trestným kolem Davidové) a najednou bylo všechno jinak. Nikdy nemůžete nic předpovědět. Ale bylo by pěkné bojovat i o ty medailové příčky.
V minulé sezoně byste i šesté místo rozhodně braly. Jak jste na něj reagovaly tentokrát?
Ono se to bere jinak, když jste v půlce závodu druhé a navíc víte, že váš nejsilnější článek teprve pojede. Ale také bychom mohly říci, že loni bylo šesté místo pro nás skoro nejlepším výsledkem celé zimy, zatímco letos s ním začínáme, což není špatné.
Na trestné kolo musela nejen Davidová, ale například i Chloe Chevalierová nebo Hanna Öbergová. Byla dnes střelba složitější?
Přišlo mi, že tam přicházely takové poryvy. Když jsem se rozjížděla před střelnicí, občas jsem ten poryv zaznamenala. Naštěstí při závodě jsem měla stejné podmínky jako při nástřelu. Po svém úseku jsem už střelbu ostatních holek tolik nesledovala, byla jsem se vyjet. Ale faktem je, že při štafetách pracuje nervozita víc než v individuálních závodech, a střelnice dnes opravdu nebyla jednoduchá.
BOJOVNICE. Voborníková (druhá zleva) při střelbě na prvním úseku štafety.
V pátek a v neděli vás čekají ještě sprint a stíhačka. Je to na úvodní pohárové kolo docela velký zápřah?
Není, na začátku sezony jsme ještě všechny odpočaté. Zatím pro mě platí: čím víc závodů, tím líp, aspoň se do toho mohu dostat. Před Vánoci na třetím kole svěťáku už to bude jiné. Teď mi každý závod pomáhá, aby se mi jelo líp. Jsem v pohodě.
Takže se těšíte na sprint?
Jo, těším, jen mám strach ze zdejší zimy, i když při štafetě tu ještě bylo relativně teplo, i když s 97procentní vlhkostí.
Co znamená, že je v Östersundu relativně teplo?
Minus pět stupňů, ale s tou vlhkostí a větrem to dělalo pocitových minus 11.
A při úterním tréninku dokonce minus 18.
To bylo strašné. O víkendu má být teplotně dokonce minus 12 a pocitově bůhví kolik. Z čehož mám asi větší strach než ze samotného závodění.
