Když ve čtvrtek před startem mužského sprintu v německém Oberhofu uctívali fanoušci i závodníci Bakkenovu památku, stál Giacomel v řadě mezi Nory.
Jeho modrá bunda zářila, z výrazu však bylo patrné, že Ital mezi ty, kteří sedmadvacetiletého kolegu oplakávají nejvíce, bez rozmyslu patří.
Společně závodili, společně trénovali, společně snili o tom, že se stanou dvěma nejlepšími biatlonisty světa. „Život k tobě byl tak tvrdý, jak jen může být. Nejdřív ti zastavil na dva roky kariéru a teď tohle… to není fér!“ vzkázal Giacomel kamarádovi v den neštěstí.
Pro Siverta. Giacomel věnoval výhru ve sprintu zesnulému kamarádovi Bakkenovi |
Už ve středu, kdy o tragédii mluvil v Oberhofu s novináři, nedokázal skrýt emoce.
„Když jsme dorazili v pondělí večer na hotel, začal jsem strašně moc brečet. Sivert tu měl být s námi. A není. Pak jsem v úterý na tréninku viděl všechny norské kluky… bylo to hrozné, vůbec jsem se nedokázal soustředit,“ líčil třesoucím se hlasem.
A teď se mu objevily slzy na tvářích znovu. Stejně jako Johannesi Dale-Skjevdalovi nebo Vetle Christiansenovi, se kterými se dlouze objímal. Dale-Skjevdal měl tu smutnou čest držet při vzpomínce rozlišovák s číslem 1, které bylo pro čtvrteční sprint symbolicky Bakkenovi přiděleno.
Tommaso Giacomel (vpravo), Johannes Dale-Skjevdal a Vetle Christiansen (vlevo) truchlí pro Siverta Bakkena před startem sprintu v Oberhofu.
„Držet jeho startovní číslo bylo naprosto absurdní. Brutální, ale svým způsobem krásné,“ svěřil se pak Dale-Skjevdal. „Když začala hrát hudba a spustil se potlesk, okamžitě jsem začal brečet. Závod jsem pak odjel úplně prázdný,“ přidal své zážitky Martin Uldal.
Všichni měli pro čtvrteční sprint jasný cíl: uctít svým výkonem Bakkenovu památku. „Sivert by chtěl, abychom závodili, jak nejlépe umíme. Takže o to se pokusím. Aby na mě mohl být hrdý,“ plánoval Giacomel.
Své předsevzetí naplnil dokonale. I s jednou chybou dokázal porazit přesnější soupeře, na trati pak jen těžko hledal konkurenci.
„Během závodu jsem se snažil na to nemyslet, ale v posledním kole na mě trenér zavolal: Jedeš i pro Siverta! A to mi dodalo ještě energii navíc,“ líčil.
Nikdy se nevzdal. Bakken inspiroval svou zarputilostí, jeho smrt je dál záhadou |
Hned po průjezdu cílem vymrštil ruku se zdviženým prstem k nebi. Nebylo třeba dalších gest. V cíli už na něj čekal Dale-Skjevdal, který dorazil chvíli před ním a který se ve zvláštním závodě rovněž dostal na pódium.
Znovu se dlouze objali. Místo vítězných gest předvedli na kamery jen posmutnělé úsměvy.
„Je to jeden z nejdivnějších dní mého života. Jeden z nejsmutnějších, ale ze sportovní stránky jeden z nejšťastnějších,“ popisoval Giacomel. Vyhrál svůj teprve čtvrtý závod Světového poháru, navíc druhý v řadě. Zatímco kdykoliv jindy by ho jistě mohutně oslavoval, tentokrát se na stupních vítězů jen znovu obrátil k nebi.
„Míchá se ve mně spousta emocí, ale ta hlavní asi je, že by na mě byl Sivert hrdý. Už bude navždy všude se mnou. V každém závodě i každý běžný den.“
Společný cíl stanout společně na biatlonovém vrcholu si už nesplní. Ale pokud se to jednou Giacomelovi podaří, bude to i s Bakkenovou pomocí.
