U posledních tří ženských štafetových závodů, které pro Češky skončily pátou příčkou v Ruhpoldingu, pátým místem v Anterselvě a teď ve finském Kontiolahti dokonce „bramborou“, byla pokaždé v roli finišmanky Tereza Vinklárková.
Ta přitom do letošního ledna jela ve Světovém poháru jediný štafetový závod, přičemž jeden další start přidala na mistrovství světa 2023. V obou případech jela na druhém úseku a ani jednou se nejednalo o extra zářný výsledek.
Vlivem okolností a zraněním zad Markéty Davidové se ale Vinklárková za poslední dva měsíce pevně zapracovala do sestavy na poslední úsek a na něm pokaždé bojovala o ta nejvyšší umístění.
Po Ruhpoldingu a olympijské Anterselvě i nyní v Kontiolahti, kde přebírala štafetu od Terezy Voborníkové na třetím místě.
Jaké to je, přebírat štafetu v takové pozici?
Bohužel neznám žádnou jinou situaci. Protože holky mi zatím ve všech štafetách připravily štafetu takhle vysoko a nedaly mi moc na výběr. Před startem jsem si říkala, že jestli mě zase do takové situace postaví, tak na předávku vůbec nepůjdu. (směje se)
Ženská štafeta díky Voborníkové bojovala o pódium, v Kontiolahti finišovala čtvrtá |
Ale nakonec jste dorazila.
Samozřejmě každý sportovec takové chvíle chce a potřebuje zažívat. Mě to vlastně hodně baví. Pořád je to sport a kdyby se něco pokazilo, tak se nic neděje. Ale jasně, že chci holkám nějak oplatit ten perfektní výkon, který předvedly přede mnou. Pokaždé jsem se snažila předvést své maximum. Bohužel ani jednou to nebylo bezchybné, biatlon si v tom moc nevybírá.
Přesto, jako tým uzavíráte sezonu na pátém místě Světového poháru. To není vůbec špatný výsledek.
Vlastně mě mrzí, že už to byla poslední štafeta sezony, protože to vypadá, že co se týče umístění, máme vzrůstající tendenci. Takže možná, kdyby byl ještě jeden závod, třeba by to na medaili i klaplo. Říkaly jsme si s holkama, že kdyby se jela štafeta ještě v Oslu, bylo to moc hezké zakončení sezony. Navíc když teď všechny čtyři podáváme vyrovnané výkony a štafeta nám fakt sedí. Rády bychom si ještě dál zazávodily, bohužel program nám to nenabízí.
V nedělním závodě jste předvedla parádní ležku pod 23 sekund, po ní jste se navíc osamostatnila na třetím místě. Jak vznikla tak povedená položka?
Známkou toho, že to byl celkem dobrý výkon, je, že si střelby vůbec nepamatuju. Vynahradila jsem si tím položku vleže na olympiádě, kde jsem musela na trestné kolo, přitom se pokládám za stabilní střelkyni a v podstatě o sobě nemám žádné pochybnosti. Tak teď jsem předvedla hezkou práci. O tom, jak byla rychlá, jsem se dozvěděla až po závodě, a samotnou mě to překvapilo.
Ještě nekončím! Krčmář přidá další sezonu, rozhodly hovory s manželkou a Rybářem |
Vy jste necítila, jak svižně si na podložce počínáte?
Mě do té střelby aktivoval takový problém. Když jsme přijížděly, tak mi Švýcarka zalehla pátý stav, na který jsem mířila. A to se mi v životě nestalo, takže jsem nevěděla, jestli mám jet na šestku, nebo popojet na tu její čtyřku. Rozhodčí, co nás naváděl, mi ukázal, ať teda jdu na tu čtyřku. Takže to bylo jednak zdržení a taky trochu stresová situace, což mě vždycky aktivuje k lepším výsledkům. Přemýšlela jsem nad něčím jiným než střelbou, což možná pomohlo tomu, že byla úplně perfektní.
Drobné trápení ale naopak přišlo vestoje.
Tam jsem zase jednu ránu poslala úplně mimo terč. Až se mi tomu nechtělo věřit, když mi pak trenéři říkali, jak daleko letěla. Ale naštěstí jsem si pohlídala dobití.
To ale také nebylo bez problému, dohromady vám položka trvala 53 sekund.
Vlastně si analyzuju ten závod až teď. Říkali mi, že to trvalo dlouho, ale až teď jsem si vzpomněla, že jsem si ten první dobíjecí náboj vyrazila rukavicí z komory ven, takže jsem musela znovu dobíjet. Takže jo, zpětně si uvědomuju, že jsem tam ztratila spoustu času a byla to vlastně celkem problematická položka. V té chvíli šlo už spíš o to, aby nás nedojely ty štafety za námi.
Tereza Vinklárková na závěrečné položce štafety žen v Kontiolahti. Vpravo se chystá Maren Kirkeeideová.
Jak vlastně vypadalo běžecké kolo před závěrečnou položkou? Norka Kirkeeidová na vás sjela všech devět sekund náskoku, které jste na ni skvělou ležkou získala.
Věděla jsem, že mám proti sobě olympijskou vítězku. Vlastně jsem doufala, že mě sjede dřív a chvilku mě potáhne, protože takhle jsme se vyčerpávaly obě. Bylo mi jasné, že se bude rozhodovat na střelnici. Vůbec si neumím představit, jak by to vypadalo, kdybych vyjížděla z té poslední střelby před ní. Možná, že i kdybych na stojce nezaváhala, v cíli by to pořád dopadlo stejně, jen by to byl zajímavější boj v posledním kole. A možná by mě pak i mrzelo víc, kdybych prohrála souboj v cílové rovince, než takhle po střelbě.
S jakými pocity jste tedy přijížděla na závěrečnou položku?
Předpokládala jsem, že to bude velký souboj, ale zároveň jsem se na něj hodně těšila a částečně si i na něj věřila. Ale spíš jsem si snažila opakovat nějaké automatismy, aby mi nepřicházely do hlavy zbytečné myšlenky. Myslela jsem na to, že zkusím kvalitní rychlou položku a buď to vyjde nebo ne. Ale bohužel mi v poslední chvíli přecvaklo, že půjdu spíš na jistotu, tak jsem zvolila takové bezpečné tempo a vypracování těch ran. Jenže celé mi to nějak nesedlo. Nejspíš jak jsem se rozhodla na poslední chvíli, tak kvůli tomu přišly dvě velké chyby. V takových situacích jsem zas tolikrát nebyla. Teď už vím, že příště bych to třeba zkusila jinak. Takhle se sbírají zkušenosti v boji o medaile.
Štafeta ve složení Tereza Vinklárková, Lucie Charvátová, Jessica Jislová a Tereza Voborníková byla v Kontiolahti čtvrtá.
Řekla byste vůbec do sebe před sezonou, že máte takové finišmanské vlohy?
Já o nich vlastně věděla už od dorostenek. Tehdy na mistrovství světa jsme jely s Markétou Davidovou a Natálií Jurčovou štafetu a Makula mi to předávala na druhém místě. Já se na tom šampionátu střelecky trápila, ale najednou jsem měla super střelbu a v posledním kole jsem se vůbec nenechala zahanbit. Takže od té doby nemám s posledními úseky problém a vlastně mě baví. Mám z nich nervy, ale žádné obavy. V podstatě si to drama užívám.
Myslela jste před závodem také na to, že to je vaše poslední ženská štafeta v kariéře?
Měla jsem to v hlavě jen tak lehce. Až když jsem odjížděla z nástřelu, tak na mě trenéři Lukáš Dostál s Kubou Procházkou povykovali: Terko, poslední holčičí štafeta v kariéře! Užij si to! A opravdu to tak bylo. Počasí vyšlo krásně, bylo to takové ikonické. A to čtvrté místo – je to bramborová medaile, takže přece jen nějaká. Už z pátého jsme byly s holkama nadšené. Tohle je perfektní.
