V jeho průběhu pak sestřelil deset terčů a upaloval do cíle. I v posledním kole měl spoustu sil. „Jen v té poslední pětistovce už to nebylo nic světoborného,“ přiznal později.
O tom ale v tu chvíli nepřemýšlel. V cíli jeho jméno svítilo nejvýš. Vyplázl jazyk do kamery a zaťal pěst. „Povedený závod,“ pomyslel si.
Povedený jistě, ale jak moc? Až za ním totiž do sprintu vyrážel muž, který v posledních šesti sezonách včetně té aktuální kraluje biatlonu – Martin Fourcade. S jednou chybou na střelnici vjížděl Francouz do posledního okruhu s mankem 5,8 sekundy za Moravcem.
„Byla obrovská výhoda, že jsem znal Ondrovy mezičasy. Na tom prvním jsem přestával věřit, že ještě dneska vyhraju. Až 700 metrů před cílem jsem zase cítil, že na to mám,“ povídal po závodě Francouz.
Na víc jsem neměl
To už totiž ztrácel pouhé dvě vteřiny. „A když jsem ho viděl na tom posledním kopci, pomyslel jsem si: Ááá, to bude hodně těžké a hodně těsné,“ tvrdil Moravec.
Bylo. Na nejdelší cílové rovince v celém seriálu český biatlonista tentokrát trpěl, naopak Francouz se s každým záběrem svých paží blížil.
Chvíli se opravdu zdálo, že se Moravec dočká svého druhého triumfu ve Světovém poháru, pak ale Fourcade dotlačil své lyže do cíle o nicotných šest desetin před ním.
„Kdybych znal mezičasy já, dopadlo by to možná jinak, ale to je jen spekulace,“ přemýšlel český biatlonista. „Ale určitě nejsem zklamaný jako v Hochfilzenu, na víc jsem dneska neměl.“
Po nepovedeném začátku sezony byl světový šampionát v rakouském Hochfilzenu pro dvaatřicetiletého biatlonistu vzpruhou. Ve sbírce už měl dvě pátá místa ze sprintu i stíhačky, jen ten medailový punc tomu chyběl.
Až do vytrvalostního závodu. Moravec tehdy zvládl všech dvacet terčů, v cíli jasně zářil na prvním místě, a když ho neohrozil chybující Fourcade, začal věřit v medaili. Možná i tu nejcennější.
Poslední ranou si ji tehdy odstřelil Johannes Bö a v českém táboře už se mluvilo o mistrovi světa. Jenže po trati ještě se stovkou na zádech uháněl Američan Lowell Bailey. Ion střílel bezchybně a běžecky na tom byli oba veteráni podobně.
Na střelnici měl Bailey k dobru šest vteřin, na dalším mezičasu jen čtyři, pak už jen dvě a 1 100 metrů před cílem dokonce jen jednu desetinu! Jenže tehdy, podobně jako nyní v Kontiolahti, měl jeden soupeř silnější závěr.
Bailey se z titulu mistra světa radoval o 3,3 vteřiny. „Byla to zatím největší šance na zlato v mém životě. Ale takový je biatlon,“ věděl sám Moravec.
Kdyby tak tušil, že ho o měsíc později potká v Kontiolahti něco podobného.
Dočká se velkého triumfu?
Už od časů v juniorské kategorii se Moravcovi ve finském středisku daří. Před dvanácti lety v Kontiolahti na mistrovství světa slavil stříbro ve vytrvalostním závodu.
Předloni na dospělém světovém šampionátu bral zlato se smíšenou štafetou, stříbro v hromadném závodu a bronz v tom vytrvalostním. Letos do Finska zamířil s týdenním předstihem. Střihl si krátkou a úspěšnou epizodu v IBU Cupu, kdy bral první, druhé a šesté místo, a čekal na pondělní příjezd „své“ části reprezentace.
„S IBU Cupem jsem spokojený na 120 procent. Necestovat na Východ do Jižní Koreje byla dobrá volba,“ povídal a těšil se na páteční sprint. V něm zajel, jak nejlépe mohl. „Chyběl kousek, to je fakt, ale s tím už se nedá nic dělat.“
Ve Světovém poháru má pouze jedno vítězství z hromadného závodu v Oslu před čtyřmi roky. K velkému vítězství mu na hvězdných akcích vždy něco chybělo. Tak co třeba za rok? Na místě, kam letos neodcestoval? Na olympijských hrách v Koreji?
„To by byla bomba neskutečná.“
