Přesně před čtrnácti dny slavila fantastický bronz v hromadném závodě na olympijských hrách. Nemrzelo ji, že tehdy po poslední střelbě vedla a na trati o zlatou pozici pozici přišla.
Ale pocit, že už nechce být lovnou zvěří, ji tuto sobotu vybičoval k výkonu, kterým překvapila i sama sebe.
Famózní finiš Voborníkové! V závěru hltala soupeřky a na bronz navázala 5. místem |
Z posledních tří individuálních závodů biatlonistek tak mohla pětadvacetiletá Češka zapsat povedenou postupku 3, 4, 5.
Převládá ve vás teď radost z dalšího skvělého závodu, nebo spíš ve vás hlodá červíček, o kolik výš jste mohla s trochou štěstí skončit?
S tím, jak se ten závod vyvíjel, jsem vůbec nepomýšlela na to, že bych mohla skončit na pódiu. Jediný červík pro mě je ta jedna rána vleže. Viděla jsem, jak se terč už sklápí, ale pak šla ta klapka zase nahoru. To mě fakt naštvalo.
Kdyby vám ta rána spadla, hned by se závod vyvíjel ještě o trošku lépe.
V tom to byla škoda, ale já na kalibry nemám štěstí celou sezonu. Na druhou stranu mě moc potěšilo poslední kolo, které mi to všechno vynahradilo. Po každém závodě jsou věci, které byste chtěli udělat lépe. Tak to má asi každý sportovec a bez toho bychom se nezlepšovali. Takže páté místo je pro mě naprosto super výsledek a jsem za něj moc ráda.
Přitom po třetí střelbě jste byla až šestnáctá. Co se vám v té chvíli honilo hlavou?
Furt jsem byla trošku nahlodaná z té ležky a k tomu mě štvalo, že jsem se netrefila vestoje. Říkala jsem si, že jsem si mohla tu jednu ránu ušetřit. Ale viděla jsem, že dopředu to není daleko. Ten závod byl takový zvláštní. Přišlo mi, že se balík vůbec neroztrhal a moc nevím, jak je to možný, protože trať je hodně těžká. Říkala jsem si, že na desítku už to asi nebude, ale že musím ubojovat aspoň tu patnáctku. A jestli se chci ještě posunout, musím poslední položku zvládnout čistě.
Tereza Voborníková na trati závodu s hromadným startem v Kontiolahti
Což jste zvládla, dokonce za bleskových 22 sekund. Pojala jste to stylem vabank?
Dopředu jsem se připravila na to, že ji takhle zkusím. Přišlo mi, že takových rychlých posledních položek tuhle sezonu ještě moc nemám. A teď nebylo na co čekat. Ale ty rány byly furt kontrolované, celá položka mi docela sedla.
Do posledního kola jste vyrážela na devátém místě. Těsně po závodě jste pak říkala, že jste se v tu chvíli naštvala – proč?
To bylo zdravé naštvání. Z těch předešlých kol jsem věděla, že to pole není moc roztrhané a že je za mnou hrozně moc závodnic. Nechtěla jsem, aby se opakoval podobný scénář jako na olympiádě. Prostě jsem to chtěla zvládnout a aspoň uhájit pozici, na které jsem. Kousek přede mnou jsem viděla nějaké holky, takže jsem myslela na to, že je chci předjet, a ne že někdo předjede mě.
A začala jste předjíždět jednu soupeřku za druhou! Přitom dřív byste asi ve stejné situaci spíš bojovala o udržení desítky.
Popravdě ani já nevím, kde se to ve mně vzalo. Protože to čtvrté kolo se mi nějak zvlášť dobře nejelo. A najednou se ve mně něco probudilo, o čemž jsem si myslela, že se u mě nikdy stát nemůže. A ejhle! Ono se to stalo. Sama si neumím vysvětlit, kde ve mně ty síly byly. Nejspíš to bylo moje nejlepší poslední kolo v životě.
Skoro to vypadá, že jste byla na kurzu u Michala Krčmáře.
Michal je v tomhle přeborník. A jsem ráda, že už taky vím, jaký je to pocit.
V cíli bylo čtvrté místo Němky Fichtnerové tak blízko – přemýšlela jste už nad tím, co se dalo třeba udělat jinak?
Snažila jsem se najíždět do cílové rovinky, abych nikoho neohrozila. Nechtěla jsem německou závodnici nějak omezit, protože scénářů, kdy se něco takového stalo, jsme viděli nespočet. Každý má mít v cílové rovince svou stopu a ona samozřejmě najížděla z vnitřku, takže já měla ten nájezd o trošku delší. Fakt jsem si dávala pozor, abych jela dostatečně zvnějšku, abych jí určitě nešlápla na hůlku. To bych strašně nerada někomu způsobila, protože sama to fakt nesnáším. Takže jsem se snažila být ohleduplná. Kdyby byla ta cílová rovinka o trošku delší, tak bych to čtvrté místo možná ještě urvala. Ale už jsem předjela tolik závodnic, že i tohle bylo super.
Tereza Voborníková v cílové rovince hromadného závodu.
Překonala jste třeba i Francouzku Michelonovou a Finku Minkkinenovou, obě špičkové běžkyně. Tak to je hodně cenný zářez, že?
Určitě. Když jsme pak byly na vyhlášení, tak mi Oceane Michelonová říkala, že je za mě moc ráda, že se mi to takhle povedlo. To bylo moc milé. Biatlonová komunita je hodně přející a tohle gesto od Oceane bylo moc hezké.
Přijímá váš tatínek na svou poličku i trofeje z květinových ceremoniálů?
Přijímá, ale bohužel jsem tady zatím nedostala věci, které by se vystavit daly. Ve čtvrtek prkýnko, teď plastové kelímky. To si tam asi nedá.
Tak možná z Otepää nebo Osla něco vystavitelného ještě dovezete.
Takhle vůbec nepřemýšlím. Jsem moc ráda, jak se mi teď daří. Ale všichni víme, jak rychle se to může otočit. Takže mám v hlavě jen štafetu a dál v tuhle chvíli nekoukám.
