Bojovaly také v onu uplakanou, deštivou a větrnou sobotu. Navzdory absenci jinak stabilní členky týmu Jessiky Jislové.
Přičemž české biatlonové mládí se v této bitvě náležitě předvedlo.
„Duo Terka Terka rozjelo štafetu parádně,“ vyzdvihovala Charvátová.
MS v biatlonupříloha iDNES.cz |
Obě „té véčka“ aneb Tereza Voborníková i Tereza Vinklárková předvedly na šampionátu v Oberhofu mnohem víc, než se vzhledem k jejich předchozí sezonní výkonnosti předpokládalo.
Což je velký příslib do budoucna.
„Jde po Perssonové jako šelma po kořisti,“ nadšeně vykřikoval reportér Jan Suchan do přenosu Radiožurnálu Sport, když se Tereza Voborníková ve stoupání závěrečného kola prvního úseku víc a víc přibližovala k vedoucí Linn Perssonové.
Trestná kola zkušených. Štafeta biatlonistek dojela na MS sedmá, vyhrály Italky |
Koho by to ještě nedávno napadlo. Mladičká Češka, loňská juniorka, která před šampionátem nikdy neskončila ve Světovém poháru lépe než jednadvacátá, najednou nahání dvojnásobnou medailistku z Oberhofu.
Perssonová silou vůle uhájila titěrný půlsekundový náskok před dravou českou šelmou, načež se za cílem švédská hvězda dlouho bezvládně opírala o hrazení a popadala dech.
„No jo, všichni už toho tady mají plné zuby,“ soucítila s ní Voborníková, ačkoliv sama vypadala nejméně o dvě třídy čerstvější. Před startem štafety opět „posvačila“ gel, ale hlavně si parádně nastavila hlavu.
„Cítím se po psychické stránce naladěná vážně výborně,“ hlásila. „Ani jsem dnes nebyla vynervovaná a na závod jsem se moc těšila.“
Taková slova prosím pěkně řekla žena, která ještě před smíšenou štafetou a singl mixem vykládala, jak ji pocit zodpovědnosti v týmových kláních pokaždé dovede důkladně vystresovat.
NA TRATI. Tereza Voborníková (vpravo) zatím ještě za Italkou Comolovou. Také tu nechala posléze s přehledem za sebou.
První dospělý šampionát kariéry měnil Voborníkovou k nepoznání.
„No jo, když se vám daří a když na trati vidíte, že těm nejlepším stačíte, jde to někdy samo,“ uculila se.
Připadala jsem si jako součást štafety
Druhá česká bojovnice s iniciálami TV, tedy Tereza Vinklárková, se mezitím ocitla v situaci, ke které se předtím během své stále mladé kariéry ani nepřiblížila.
Jen si to představte: nikdy v minulosti jste nejeli štafetu ani ve Světovém poháru, celou zimu jste strávili v B-týmu, víte o sobě, že vaše běžecká výkonnost je někde jinde než těch okolo vás - a najednou se s nimi máte prát v popředí závodu na mistrovství světa.
S Magnussonovou, Wiererovou, Tandrevoldovou, Chevalierovou-Bouchetovou, s osobnostmi, které mnohem víckrát viděla závodit v televizi, než aby se s nimi sama potkávala. Před 23 500 hučících a moknoucích diváků.
Ale brněnská rodačka se s testem odolnosti vypořádala se ctí. Dvě dobíjení vleže, potom dokonalá střelba vstoje. Ano, jistě, rozjížděla se na svém úseku pomaleji, snad z obav, aby se tempem těch dračic nezahltila. „A potom jsem najednou vyrážela do třetího kola a koukám, že po trestném kole ještě krouží Norka Tandrevoldová. Tak jsem se strachovala: Ty jo, jestli mě pak předjede hned v prvním kopci, bude to průšvih.“
NEZKLAMALA. Tereza Vinklárková zastřílela, rozjela se a předávala šestá.
Obávala se zbytečně. Naopak, sama se ve třetím kole rozjížděla, jakoby z ní po povedené stojce spadl balvan zodpovědnosti. Rázem už neztrácela ani na Švédku Magnussonovou, ani na Finku Ederovou, jedoucí před ní, držela si za zády Tandrevoldovou a ujížděla Švýcarce Aitě Gasparinové.
„Nic jiného mi nezbylo. Musela jsem ze sebe vyhrábnout zbytky sil a vykompenzovat, co jsem ztratila v těch prvních dvou kolech, ne?“ smála se a přijímala gratulace k povedené premiéře.
Přivezla štafetu na šestém místě, mnohem výš než mnozí předpokládali, a její radost byla tak nakažlivá. Přesto, že se chvílemi i omlouvala: „Bohužel, na víc zatím nemám. Ale já jsem dneska spokojená.“
Právě takový velký závod může být impulzem, který mladou závodnici v kariéře odpálí o pořádný kus dál, než byla doposud.
„Jsem hlavně ráda, že jsem si dnes připadala jako opravdová součást naší štafety,“ reagovala.
„Základy máme postavené dobře,“ okomentovala první poločas závodu Voborníková.
„A Makula to teď podrží,“ dodávala Vinklárková.
Kontakt tam je, jedeme dál
Druhý poločas patřil těm starším. Markéta Davidová alias Makula si tentokrát na lyžích počínala výborně a odsýpalo jí to, o čemž svědčily také pozdější statistiky běžeckých časů.
Přitáhla českou štafetu na dosah třetího místa okupovaného Švédkou Elvirou Öbergovou, ale po bezproblémové ležce se při stojce zadrhla.
Dobíjené rány nestačily. Musela na jedno trestné kolo.
„Asi špatná poloha, i když si toho nejsem vědoma,“ usoudila.
„Hlavně přicházel vítr a Makula ty rány moc přejížděla, měla je nahoře,“ naznačil kouč Jiří Holubec podstatu problému, nicméne hned připomínal: „Ale kontakt tam je, jedeme dál, dnešní štafety jsou divoké.“
Davidová i po odpykání trestného kola vyrazila na trať čtvrtá, pět sekund za Öbergovou a před dlouho dobíjející Francouzkou Chloe Chevalierovou.
„Dnes to bylo na trati o kus lepší než v předchozích dnech, běželo se mi zatím nejlíp na šampionátu a měla jsem i super lyže,“ pochvalovala si. Jaký to nepoměr proti jejím pocitům v předchozích dnech, o nichž až nyní s odstupem času prozradila: „Já se tu mezi jednotlivými závody ani necítila moc unavená, jenže potom jsem vždycky vyjela na trať a po 50 metrech si připadala jak mrtvá. Vůbec jsem svému tělu nerozuměla.“
Tentokrát ji podrželo a navzdory trestnému kolu byla na třetím úseku při porovnání časů druhou nejlepší za Němkou Schneiderovou.
VYDALA ZE SEBE VŠE: Markéta Davidová po předávce.
Lucii Charvátovou vyslala do posledního úseku ze čtvrtého místa, deset sekund za třetím Švédskem a těsně před pátými Francouzkami. Zároveň ji vyslala i do souboje s těžkými váhami: Vittozziovou, Herrmannovou, Hannou Öbergovou, Simonovou, Röiselandovou.
To vše navíc ve vytrvalém a neustávajícím dešti, na měknoucí trati, s přicházejícími poryvy větru.
Je lepší si nepřipouštět, proti komu běžím, a nekoukat jim do tváře, nabádala se před předávkou Charvátová.
Hluboko uschované chmury
Že vědomí štafetové odpovědnosti bývalo vždy frontálním útokem na její psychiku, je veřejně známým faktem. V letošní sezoně však už Charvátová dvakrát zvládla svůj čtvrtý úsek velmi dobře.
Tak co třeba i tentokrát?
Jenže třicetiletá biatlonistka klidná nebyla. A to tak, že vůbec.
„Od rána jsem byla neskutečně nervózní. Když jsme s holkama sledovaly, jak skvěle bojují naši kluci, ohromně jsme to s nimi všechny prožívaly. Při jejich závodě se ukázalo, že se ve štafetě může stát vážně cokoliv. Střelnice je tu nevyzpytatelná, někoho smete, někoho ne.“
Ji smetla.
V průběhu prvního kola šla Simonová, aktuální mistryně světa ve stíhačce, před ni, jenže po chvíli se k ní Charvátová zase dotáhla. Libovala si: Krásně se za Simonovou vyvážím. Ani v nejmenším neměla pocit, že by přepálila tempo, což by ji pak mohlo na střelnici vytrestat.
Přesto po střelbě vleže, tedy své jindy výrazně úspěšnější položce, musela na dvě trestná kola.
„Lítalo to Lucce vlevo i vpravo,“ sledoval Holubec.
„Jo? Tak to muselo být nervozitou,“ usoudila později. „Od rána jsem se necítila ve své kůži. Ten tlak jsem si na sebe vyrobila sama.“
Lucie Charvátová na trati štafetového závodu na mistrovství světa v Oberhofu
Propadla se na osmé místo a na stojce se zachraňovala poslední dobíjenou ránou, čímž předstihla po trestném kole kroužící Švýcarku Häckiovou Grossovou. Společně si to v cílové rovince rozdaly o sedmou příčku.
„Vzpomněla jsem si na má mladá závodnická léta, kdy sprinty bývaly mojí silnou stránkou,“ popisovala Charvátová. „A když už jsem v závodě pokazila všechno, tenhle spurt jsem za žádnou cenu nechtěla pustit. Během posledního kola jsem Häckiovou testovala, kolik má sil, ale pochopila jsem, že jí necuknu. Tak jsme obě zpomalily a až tady si to rozdaly. Jsem ráda, že jsem na koncovku ještě nějaké síly našla. “
Aspoň malou radost si tím dopřála. Přestože jinak pochopitelně nejásala.
„Nade mnou ve štafetě vždycky visí otazník, jestli ji zvládnu,“ uvědomovala si. „A i když to už se mnou není až tak tragické, jak bývalo, stejně často v mé mysli převládnou takové ty štafetové chmury, které jsou někde hluboko uschované, a já je při střelbě nemohu ovládnout.“
Byly sedmé. Potvrdily pohárovou pozici a naplnily oblíbený český výrok, že do osmého místa je to ve štafetě dobré.
A všechny cítily, že to mohlo být ještě lepší.
