O tři hodiny dříve při závodě mužů panovalo bláznivé počasí, které šéftrenér Ondřej Rybář nazval „Indočínou“, o stále se vracející větrné poryvy nebyla nouze a na trestném kole občas nastal nával. Češi po něm kroužili s výjimkou Ondřeje Moravce všichni, jejich kolegyně biatlonistky na to koukaly v televizi a říkaly: „Třeba ten závod zruší.“
Nezrušili. Muži doběhli osmnáctí. „Vůbec k tomu nemám slov, strašně se za ten výkon stydím,“ říkal finišman Michal Krčmář. „Asi jsme tímhle vystoupením jen podtrhli, v jakém stavu se nacházíme.“
Trenéři i celý tým už nutně potřebovali vzpruhu. Jakoukoliv vzpruhu.
Benjamínek Markéta Davidová si po svých sedmi střelách mimo terče, které posbírala v sobotní stíhačce, nebyla ani trochu jistá, jestli vlastně chce v ženské štafetě startovat.
Ale přesvědčovat ji trenéři nemuseli.
„Jakmile padnul rozkaz, tak jsem poslechla,“ vyprávěla. Však ona se zase jednou pořádně trefí, vždyť v tréninku už to přece jde.
PO STARTU. Eva Puskarčíková s číslem 5.
Eva Puskarčíková vše rozjela a při její stojce mnohým zatrnulo. „Jo, tam jsem byla už ve velké krizi, nohy se mi klepaly a v komoře jsem měla poslední náboj… Ale nakonec terč spadl, ani nevím jak. Hodně se mi ulevilo,“ popisovala později.
Na její běh se potom i Rybář díval s potěšením, když se s ním zvesela probíjela z osmé příčky na pátou. „To je zase jednou taková ta živá Evička,“ glosoval šéftrenér.
Snad neumřu po cestě
Jessica Jislová se na druhém úseku snažila držet tempo se soupeřkami, jenže... „Asi bylo na mě moc rychlé a na stojce mě to doběhlo.“ O stabilní poloze si tudíž při střelbě mohla nechat jen zdát
Takže na kolo, ale nevěšet hlavu, krouží po něm i další, dokonce i takové velkými jmény nabité štafety, jako je ta francouzská.
Z jedenáctého místa vyslala Jislová na trať Davidovou.
Před rokem, při svém štafetovém debutu ve Světovém poháru putovala také ona v Ruhpoldingu na kolo. „Jinak jsem v minulých letech štafety ani moc nekazila. Prostě jen není každý den posvícení,“ připomněla 20letá Češka.
Čistě zvládla ležku, načež přišla na řadu ta těžší položka. Nohy už měla řádně utahané, hned první rána jí nespadla. „Tak jsem začala mít trošku strach. Ale říkala jsem si: Ty malý černý prostě střelíš a bude.“
Střelila - a bylo. Jak to zní někdy jednoduše, že? Pravda, nohy ji ve třetím kole bolely ještě víc. „Snad neumřu někde po cestě,“ pomyslela si, ovšem nic takového, přivezla Češky na sedmém místě.
A JEĎ! Markéta Davidová předává na 7. místě Veronice Vítkové.
Vše zbývající bylo na té nejzkušenější a v této sezoně i nejlepší z týmu, čerstvě 29leté Veronice Vítkové. Už v minulých závodech našla na střelnici tolik potřebný vnitřní klid, který ještě při zahajovací smíšené štafetě v Östersundu neměla, a předvedla ho i tentokrát.
Při ležce (tedy v jejím případě té obávanější položce) letělo pět ran přesně tam kam mělo, do pěti terčů.
„To jsem ani nečekala, že bych v těchhle obtížnějších podmínkách mohla dát 5 na 5,“ spokojeně vykládala po závodě. „Předtím při nástřelu jsem měla štěstí a vychytala bezvětří, měla jsem na něj nastřeleno a teď už jsem jen reagovala na vítr.“
Jela šestá a ani posun ještě výš nebyl utopií.
Kdo by to před startem čekal...
Davidová se zatím za cílem převlékla, rozdávala úsměvy i rozhovory, jak to všechno nakonec zvládla, když Vítková přijížděla na stojku a začínala pálit. Ještě jeden terč zůstal svítit do dáli, musela ho likvidovat dobíjením.
Davidová hleděla na střelnici, ruce sepjaté u pusy a hypnotizovala ji očima: To zvládneš, Verčo.
Tref to, Verčo. Tak sledovala Markéta Davidová poslední střelbu Veroniky Vítkové při štafetě v Hochfilzenu. A vyšlo to, Češky oslavovaly 6. místo. https://t.co/45oTPwEvmC
Zvládla to. Napodruhé. „První dobíjená rána byla asi moc rychlá, škoda, že nespadla,“ litovala pak česká finišmanka. Jinak, kdo ví, mohla třeba ještě dohnat a předehnat Švýcarku.
Ale i tak, vždyť dojížděly do cíle i bez stále zraněné Gabriely Koukalové na šesté příčce, a tudíž navýsost spokojené, protože ruku na srdce, kdo by to před startem čekal.
Ohrádkou za cílem prošla celá rozesmátá Laura Dahlmeierová, která se po nemoci a dvou nepříliš oslnivých dnech už zase s německou štafetou „učila“ vítězit.
V CÍLI. Německá biatlonistka Laura Dahlmeierová (čelem) se raduje z vítězství ve štafetě v Hochfilzenu.
A úsměv zářil i z tváře Veroniky Vítkové.
„S takovým našim výsledkem asi před závodem nikdo nepočítal. Jely jsme v novém složení a docela to fungovalo,“ hodnotila. „Je to pro nás velké povzbuzení do dalších štafet, že s dobrou střelbou se můžeme i s těmi nejlepšími uviset.“
Mohly jen litovat, že na rozdíl od závodů jednotlivců nemají pohárové štafety vyhlašování pro prvních šest. Jinak by se čeští biatlonoví fanoušci po dlouhém čekání, trvajícím čtrnáct závodů, dočkali v této sezoně konečně i pohledu na české barvy na rozšířeném pódiu.
Letíš do Annecy, Markéto
Tři dny, napěchované závody, se staly v Hochfilzenu minulostí.
„Už to dneska nebylo na trati běžecky úplně ideální,“ svěřovala se Vítková. „Moc rychlých tréninků ještě letos za sebou nemáme, měla jsem toho i plné zuby.“
Tak rychle sbalit a zase dál. Ačkoliv... kam vlastně?
Většina z nich měla jasno. Přece na třetí kolo Světového poháru do francouzského Annecy.
Jen Davidová si nebyla jista. Brala to tak, že na svěťáku je v Hochfilzenu pouze na výletě z IBU Cupu, do kterého se zase rychle vrátí.
„Annecy by sice byla super zkušenost, ale uvidíme, jak se dohodnou trenéři s mým trenérem Jindrou Šikolou. Jak řeknou, tak bude.“
Trenéři, tedy ti hochfilzenští, měli svoji představu.
„Markéta je členkou juniorského týmu,“ připomněl Rybář. „Ale dnes tu odvedla perfektní práci. Běžecky už teď patří ve svěťáku mezi špičku a svěťáky jsou pro ní tou nejcennější zkušeností. Čím dřív se v nich otrká, tím líp.“
S Jindřichem Šikolou se domluvili, že slečna Davidové vyrazí místo IBU Cupu v Obertillachu na další setkání s Domračevovou, Kuzminovou, Mäkäräinenovou a spol. do Annecy.
Sestava se tudíž nemění, všech šest žen i pět mužů odlétá dnes z Rakouska do Francie.
Odlétají tam s vědomím, že spousta výsledků byla v Hochfilzenu úplně jiná, než si představovali - a rozhodně je na čem pracovat.
Ale jak ujistil i Rybář: „Ta holčičí štafeta je morální vzpruhou do dalších bojů.“
