Jako by nestačily nástrahy v podobě ledových ploten.
„Těch bylo fakt moc,“ líčila Jislová. „V únavě, v jaké jedu, je složité dávat si na všechny pozor. Pořád to musíte svalově držet.“
Však také za cílem dlouze vydechovala, ať už na zemi nebo později opřená o kolena. „Trať mi nedovolila skoro žádný odpočinek. Odpočinula jsem si, až když jsem si lehla v cíli.“
Po sérii zdravotních komplikací, které ji před sezonou potkaly, stále není ani zdaleka tak rychlá, jak by si představovala. Věděla, že očekávanou ztrátu na trati musí limitovat na střelnici.
Jasný triumf pro švédskou štafetu. Češky senzaci nezopakovaly a jsou sedmé |
Což se dařilo, ležka byla čistá, stojka s jedním dobíjením.
„Přijížděla jsem na střelnici hrozně zadýchaná a snažila se položky pohlídat,“ popisovala. „Při stojce se mi už začínaly klepat nohy, proto jsem ráda, jak jsem ji ustála.“
Zároveň si však uvědomuje, že současný stav není vůbec dobrý a že své běžecké trápení potřebuje něčím rozseknout. Už po pátečním sprintu uvažovala: „Musíme s trenéry reagovat a provést nějaké změny. Vyhodnotit si, jestli mi závodění v tuhle chvíli pomáhá nebo škodí.“
Je klidně možné, že příští pohárové kolo v Le Grand-Bornand vypustí a dá přednost odpočinku a kvalitnímu tréninku.
„Ale jsem ráda, že se s Hochfilzenem loučím obstojným výkonem,“ řekla. Předávala sice až jedenáctá, ale pouze s 29sekundovou ztrátou. Tedy stejnou, jakou měla při bronzové štafetě v Östersundu.
Nenechala jsem se strhnout
Každá z českých žen, které převzaly štafetu po Jislové, nastupovala v trochu jiném rozpoložení.
Lucie Charvátová se snažila potvrdit, že štafety už nejsou pro její psychiku takovým postrachem jako dřív.
Tereza Voborníková chtěla dát zapomenout na trojku z položky vleže při pátečním sprintu.
A Markéta Davidová toužila vylepšit si pocity ze střelby vstoje, se kterou si v poslední době nerozuměla.
Charvátová svůj cíl na druhém úseku splnila. Vestoje sice třikrát dobíjela, na trestné kolo však nemusela.
Lucie Charvátová (třetí zleva) při položce vstoje
Je to sice poněkud zvláštní statistika, ale poprvé v životě tak odjela dvě štafety po sobě bez trestného kola.
„A až to bude hattrick bez trestného kola, bude to ještě lepší,“ zasmála se. „Dnes mi do mé stojky na střelnici nic neházelo vidle, podmínky byly výborné, šlo jen o to zvládnut ji psychicky. Jo, nebyla ideální, ale zatím jsem ve štafetách na pozici dvou závodů po sobě bez kola, a to je super. Nedá se hned čekat, že ve štafetě budu dávat bilanci 0+1.“
V Hochfilzenu se předtím paradoxně víc potýkala s běžeckou než se střeleckou formou. Naštěstí v sobotu měla na trati o kousek lepší pocity než po sprintu.
„Nenechala jsem se strhnout Kanaďankou a Slovenkou, které hned od startu děsně rychle vypálily. Tím víc sil mi potom zbylo do posledního kola, kde jsem některé soupeřky stáhla.“
Sebedůvěra z trenažéru
Charvátová dosáhla dokonce druhého nejlepšího běžeckého času úseku, předávala sedmá s odstupem dvanácti sekund na stupně vítězů a libovala si: „Pořád jsme v kontaktu.“ Zatímco tato slova pronášela, Tereza Voborníková už opouštěla stojku na pátém místě, šestnáct sekund od třetího místa.
Po sprintu měla Voborníková těžkou hlavu především ze zcela nepovedené ležky.
„Měla jsem při ní asi nějaký dechový problém nebo špatnou polohu,“ přemítala. „V pátek večer jsme tedy potrénovali na střeleckém trenažéru a trošku se mi vrátila sebedůvěra. Před štafetou jsem si řekla: Na včerejšek zapomeneš a budeš všechno dělat, jak to umíš.“
A vida: ležka byla najednou čistá, bez jediné chyby.
„Z toho mám velkou radost, oklepala jsem se ze včerejška,“ říkala.
Tereza Voborníková během štafetového závodu v Hochfilzenu.
Další úkol nyní zní: zlepšit běh do rychlosti, na jakou jsme od ní v předchozích sezonách byli zvyklí v povánočním období.
„Do šestky bychom dnes mohly skončit,“ prohodila, když vyslala do posledního úseku hochfilzenské štafety Markétu Davidovou z páté pozice, 24 sekund za průběžně třetím Německem.
Jak následující minuty ukázaly, pozice v top 6 skutečně byla velmi blízko.
Proti expresu Jeanmonnotová
Davidová odstřílela s jedním dobitím položku vleže a na stojku dorazila ve skupince na 5. až 7. místě s Finkou Minkkinenovou a Rakušankou Hauserovou - tedy se dvěma závodnicemi, které už v této sezoně ovládly závod Světového poháru.
„Škoda, že se mi nepovedlo míň dobíjet,“ říkala Češka s odstupem času o dvou opravovaných ranách. „Jedno dobití je v pohodě, dvě už jsou moc. Ale jsem ráda, že jsem ty rány nakonec zvládla, ne každé se to povedlo,“ dodala s odkazem na dvě trestná kola Hauserové.
Střelnici opouštěla šestá, daleko za pátou Finkou, v zádech jí však supěl expres Lou Jeanmonnotová. Druhá žena minulého ročníku Světového poháru zachraňovala do té doby velmi nepovedenou francouzskou štafetu, při které Richardová kroužila po trestném kole a Braisazová prostála na stojce kupu času.
„Lou je těžká soupeřka,“ věděla Davidová. „První půlku posledního kola mě moc nesjížděla, z čehož jsem byla docela překvapená. Co se stalo pak? Rozebereme to ještě v týmu, ale prostě to tak dopadlo, že mě předjela.“
Před dvěma týdny skončily české ženy v Östersundu senzačně třetí.
Teď proťaly cíl sedmé.
Přesto v pohárovém pořadí ženských štafet zůstávají třetí.
Zatímco ve Švédsku si z nejsilnějších štafet vybraly černý den jedenácté Němky a třinácté Norky, tentokrát se hrabala z velkých potíží Francie a až za první desítkou doběhly po trestných kolech Auchenthallerové silné Italky.
Pořadí štafet se tak důkladně promíchalo.
„V Hochfilzenu, kde jsou podmínky docela specifické, je pro nás i umístění kolem šestky dobré,“ bilancovala Davidová. „Ale vím, že máme na to být i lepší. Že jsem tomu mohla pomoci víc.“
