Stíhačka, v níž v Le Grand-Bornard ujížděla sama před zbytkem světa, však oživila i vzpomínky na jiný závod, březnové pohárové finále v Chanty-Mansijsku. Také tehdy přece ujížděla ve stíhačce všem.
Neměla jste nyní malé déja vu?
Měla. Bylo to strašně nepříjemné.
Nepříjemné? Vedla jste přece o 12 vteřin...
No právě. Já jela a říkala si: Ty jo, tady nikdo další kolem mě není, to je strašný. Hlavně před poslední střelbou jsem se fakt hrozně bála, pořád mi to rotovalo v hlavě. Myslím, že jsem tu stojku moc nezvládla.
Kvůli těm nervům?
Jo, tak jsem se vynervovala, že se mi začaly šíleně třást nohy a přelévalo se mi to do celého těla. Nebyla jsem vůbec schopná tu položku normálně odstřílet.
Chtěla jste si závěrečnou položku pohlídat?
Určitě. Říkala jsem si: Náskok máš, stačí to odstřílet čistě, ale řádně - i když to bude pomalu. Ale chyběl mi rytmus. Když jsem potom chtěla intervaly mezi ránama trochu zkrátit, už to nešlo, protože jsem se třásla tak moc, že jsem nebyla schopná urychlit vůbec nic. Přemýšlela jsem, jestli nemám přešlápnout, nebo si dřepnout, abych se zklidnila. Takový stav jsem zatím zažila jen jednou v životě.
Kdy?
V Chanty Mansijsku při finále. Čekala jsem tam na jedné z položek snad 15 vteřin na poslední ránu. Jenže pak jsem se zase dokázala zklidnit a při další položce to tam nabouchala.
Tady jedna rána, ta úplně poslední, letěla mimo terč...
A trestné kolo mi pak sebralo zbytky sil. Mrzí mě to moc. Velký úspěch byl vážně blízko.
Stále však vedete Světový pohár - i proto, že se takřka pokaždé umístíte v popředí. Vnímáte to tak?
Jo, jasně. Každá první pětka je bomba, každá první desítka je výborná - a patnáctka vlastně taky.
Vidíte, a to jste nevěřila, že si žluté číslo udržíte delší dobu.
Ale pořád to je jen první třetina sezony. Ještě dojde k velkým zvratům. Je to strašně nepředvídatelné. Nevím, co se mnou provedou Vánoce, kdy nebudu mít tolik rychlostního tréninku.
Co se týče běžecké formy, vypadáte mnohem lépe než při prvních startech zimy, ne?
To určitě. Běhá se mi teď dobře, z toho jsem nadšená. Dnes jsme měli i docela skluzné lyže, mohla jsem se na ně dost spolehnout.
Loni jste celé Vánoce promarodila, teď budete trénovat na soustředění v Obertillachu. Takže to vlastně může být jen lepší.
Doufám. Snad nechytnu něco i v zahraničí, to už by bylo hodně zlé.
Těšíte se, že po třech náročných pohárových kolech chvilku nebudete závodit?
Víte že ani ne? Já mám hrozně ráda mám všechny ty lidi kolem našeho sportu. Mně přijde, že jsme už taková rodina. Díky tomu se cítím poslední dobou všude jako doma. Navíc tady je tak krásně, že bych tu klidně zůstala i pár dní navíc.
Za první pohárovou třetinu byste si dala podtrženou jedničku?
To ať poví trenér. On mi říká, že jsem strašně sebekritická.
Snad byste si nedala dvojku...
Ne, to ne. Pro mě je to samozřejmě nadměrně vydařený začátek sezony. Rozhodně bych nečekala, že tři kola svěťáku můžu mít žlutý trikot.
