Co Moravcovy potíže způsobilo?
To kdyby věděl...
„Nepřišli jsme na to,“ přiznává. „Trápily mě už přes léto, ale nevěnovali jsme tomu větší pozornost. Až po testech v Jablonci, když se to nezlepšovalo, jsem šel na ultrazvuk a tam mi bylo řečeno, že mám chronický zánět obou Achillových šlach. Týden a půl jsem jim dal klid. Ale věřím, že mě to moc neovlivnilo. Nohama jsem sice trénovat nemohl, ale střílet ano a nějaké posilování jsem taky dělal. Nevidím to jako zásadní problém.
Jen týden a půl jste dopřál achilovkám klid? Jak se dá za tak krátkou dobu vyléčit chronický zánět?
Že bych byl kouzelník? Nevím. Původně mi to chtěli zasádrovat, což jsem nechtěl. Týden jsem fakt nechodil a ledoval to osmkrát denně, až se mi z achillovek sloupala kůže. Byl to trochu extrém. Zkoušeli jsme předtím od léta i lasery, ultrazvuky, ale nic nepomáhalo. Pak jsme do toho píchli krevní plazmu, a to mi spíš uškodilo. Tak jsem zůstal jen u ledování a bolest skutečně odezněla. Vyhodil jsem všechny nové body a vrátil se ke starým. Změnil jsem i lyžáky, možná budu jezdit bez kloubu, protože ten mě spíš omezuje. Teď je to dobrý, musím zaklepat. Ale leduju to furt dál, po každém tréninku.
Celkově byl váš tréninkový objem stejný jako před olympijskou sezonou?
Spíš větší. Jako bychom se vrátili o čtyři roky nazpátek, když jsme začínali olympijský cyklus před Soči. V olympijské sezoně byli naopak všichni takoví opatrnější a nikdo nechtěl přestřelit. Teď jsme pro změnu zase přidali. I když mě trápily ty achillovky, odtrénoval jsem dost slušně. Ale uvidíme... Loni jsem si také po létě připadal, že jsem udělal kus práce, a když jsme to pak zanalyzovali, zjistil jsem, že jsem se běžecky spíš zhoršil. Možná to bylo tou olympiádou takové svázanější.
Ondřej Moravec při mistrovství republiky v biatlonu na kolečkových lyžích.
Hodně vám olympijské medaile změnily život?
Částečně asi jo. Mám trochu jiné možnosti, i lidi ke mně přistupují malinko jinak. Připadá mi, že si udržují tak trochu odstup. I někteří lidé, které jsem znal a bavíval se s nima, jakoby se mě teď báli oslovit. A já bych se přitom bavil normálně jako vždycky. Nejsem přece jiný než předtím.
Vadí vám to?
Přemýšlím, jestli to těm lidem není nepříjemné, že neví, jestli jsem přístupný stejně jako předtím. Ale to je na nich. Nemůžu za nima chodit a říkat: Pojďte, já vás nekousnu.
Pomohly vám olympijské úspěchy i k určitému nadstandardu v osobním životě?
Třeba tehdy, když jsem pořád řešil stavbu domu. Kdybych před třemi lety přišel za známým na městský úřad a řekl, že potřebuju pomoci s tím a s tím, asi by mě slušně řečeno poslal někam. Teď si vyjdeme víc vstříc. Já se známému odvděčím zase jinak. Ale vůbec to není špatné takhle zneužívat svého postavení. (směje se)
Zbohatl také svaz. Vylepšily se i vaše tréninkové podmínky?
Ani ne, my máme přípravu a podmínky všichni stejné, ať je to Moravec nebo třeba Kristejn. Akorát jsem teď byl na Dachsteinu, zatímco kluci byli v tunelu, a pět dní jsem tam lyžoval sám. Což byla pro mě výhoda, ale nevím, jestli by to ostatní tak vzali. Museli by trénovat o pár dní navíc a navrch v té výšce, kde to každému není příjemné.
Český biatlonista Ondřej Moravec v cíli smíšené štafety.
Jak se po tak skvostné olympijské sezoně hledá motivace do sezony, kdy je s nadsázkou „jen“ mistrovství světa?
S tím problém nemám. Spíš bych chtěl co nejvíc využít ta tři léta do další olympiády, když se cítím dobře a vidím, že dokážu trénovat i víc. Rozhodně si neřeknu: Ty jo, já měl v Soči tři medaile, tak si dám na rok oraz. To by byla blbost. Nic takového rozhodně neproběhne. Spíš bych to chtěl zkusit posunout ještě výš.
Výš? Po třech olympijských medailích? Takže na mistrovství světa v Kontiolahti...
... ne ne, o medailích z mistrovství světa to není. Ale chtěl bych být daleko stabilnější ve Světovém poháru a uspět v něm dlouhodobě. Nechci se upínat na mistrovství světa, to by ani nebylo dobré. Jistě, stojí o něco výš než svěťák a každý se bude chtít do Kontiolahti připravit. Uspět tam bude těžší. Ale já teď opravdu víc myslím na vyrovnanost ve Světovém poháru.
Dá se taková sezona „vypustit“ alespoň trochu v hlavě, aby po tom stresu kolem Soči zregenerovala?
Asi by to tak mělo být, člověk potřebuje do jisté míry vypnout. Ale kdybych to měl až moc na háku, nejspíš by to neskončilo dobře. A hlavně: pokud se mi bude dařit střelecky, budu v hlavě v pohodě. Zato pokud mi to střelecky nepůjde, hlava začne šrotovat a bude strašně těžké ji zklidnit. Loni se mi to na olympiádě povedlo, ale ani nevím, jak jsem to dokázal. A nevím, jestli to ještě někdy dokážu. O hlavě to přitom je především. Tak to mají třeba i skokani, kteří všichni trénují zhruba stejně, i to péro v noze všichni mají, a přece potom někdo skáče o 15 metrů dál. Rozhodne ta hlava. U nás je to podobné.
