Štafeta byla rozjeta skvěle, před šestou položkou patřilo Česku třetí místo. Jenže pak přišla tři trestná kola po stojce Jakuba Štvrteckého a propad pořadím. Jak jste tento zvrat prožíval?
Tou dobou jsem byl zrovna v šatně. Rozjeté jsme to měli vážně dobře. Sice jsem na prvním úseku nabral nějakou ztrátu na čelo, ale předával jsem v balíku, ve kterém jela pohromadě pátá až dvanáctá štafeta, takže v kontaktu. Bimbo (Michal Krčmář) zvládl druhý úsek výborně a vytáhl nás ještě výš na třetí místo. Já se mezitím převléknul a počkal na Bimba, abych ho poplácal po rameni, jak dobře to zvládl. Pak jsme spolu koukali na tabuli, jak si počíná Kuba Štvrtecký, a trošku jsme při jeho stojce trnuli hrůzou, když jsme viděli, jak si to tam, chudák, vyžral.
Sehrála roli i jeho nezkušenost?
Tohle se prostě ve štafetách děje. Kuba je mladý kluk, ještě nezažil moc takhle psychicky náročných situací. Tím to pro něj bylo těžší. Přece jen, když jedete ve svěťáku ve štafetě o bednu, nervy hrají důležitou roli. Zvlášť v takhle náročných podmínkách.
Vítr se na střelnici točil během celého závodu, i nejlepší štafety byly na trestném kole. Jak se choval vítr ve chvílích Štvrteckého stojky?
Když Kuba přijel na střelnici, ještě nebylo tak zle. Ale on začal střílet trochu později, kdy už se rozfoukalo. Alespoň tak jsem to viděl já. Škoda, že nevyužil těch prvních klidnějších chvil. V takhle proměnlivém počasí, kdy se rychle střídají poryvy, musíte někdy i trochu víc zariskovat a urychlit přípravu na střelbu, abyste stihli odstřílet ve slušnějších podmínkách.
Je oberhofská střelnice ve Světovém poháru nejtěžší?
Rozhodně patří mezi nejtěžší, co se podmínek týče. Nejen proto, že je hodně větrná a mnohdy tu bývá mlha, takže skoro nic nevidíte. Navíc je na ni náročný příjezd po dlouhé rovině na stadionu, kde nám celý týden foukal protivítr.
I dnes, že?
To bylo vidět hned při mém prvním úseku. Po startu Francouz Jacquelin napálil šílené tempo a už v první půlce kola se udělala v balíku díra. Ale jak jsme se vraceli zpátky ke stadionu, najednou začalo čelo závodu jet úplně krokem, protože nikomu se v tom protivětru na stadionu nechtělo být vepředu a odmakat tu práci za ostatní.
Už po sprintech někteří reprezentanti vykládali, že na stojku přijeli ve vyšší tepové frekvenci, než bývají zvyklí, což se potom odrazilo na jejich ranách mimo terče. Také to může mít na svědomí obtížná oberhofská trať?
Určitě. Ve zdejším silném protivětru si na stadionu před střelnicí jen těžko odfrknete, protože když si budete chtít odfrknout, tak zastavíte. Proti tomu větru musíte na trati neustále pracovat, což se potom projeví tím, že jste zahlcení a zadýchaní. Navíc trať je tu chemicky upravená a zledovatělá, takže si ani ve sjezdech moc neodpočinete, protože musíte dávat strašný pozor, abyste se někde nevysekali. Únava se nakumuluje.
Michal Šlesingr před cílem pátečního sprintu v Oberhofu.
Osmé místo pro vás v mužské štafetě bývala hranice spokojenosti a nespokojenosti. Dnes jste nakonec dojeli osmí, takže?
Není to průser, ale po tom, jak se štafeta do půlky závodu vyvíjela, je pro nás 8. místo zklamáním. I proto, že dnes spousta silných štafet chybovala a šance na úspěch byla velká. Tady v Oberhofu je to někdy loterie a když máte kliku, můžete být vysoko. Ještě na posledním úseku se zdálo, že je hratelné 6. místo, byli jsme blízko Švýcarů a Slovinců, ale Tomovi Krupčíkovi se po tréninkovém výpadku asi ještě nejelo nejlépe.
Opět se dnes diskutovalo také o obávané levotočivé oberhofské zatáčce, kde se rozbil Ital Windisch. Je vážně až tak nebezpečná?
Viděl jsem i záběr, jak se v ní v pátek vysekal Estonec. Z mého pohledu, kdybych byl pořadatelem, ten dlouhý sjezd k této zatáčce bych tolik nesolil. Nechal bych ho klidně měkčí, aby se v něm lyže tolik nerozletěly. Když do té zatáčky najíždíte sám, je v pohodě a stopu si v ní najdete. Ale jakmile vás tam jede společně víc, je to o držku, protože jsou v ní místy plotničky a vy potřebujete mít v té rychlosti prostor kolem sebe. Ale nejde jen o tuhle zatáčku. Problémem celé trati je, že je na ní hrozně moc bordelu a šutrů. To je v Oberhofu úplně katastrofální. Včera jsem zničil lyže, dneska jsem zničil další lyže. A takhle to tu mají asi úplně všichni.
Váš celoživotní kritický vztah k obehofskému areálu se tedy letoškem asi nezměnil.
Ne, zůstává stejný. Dnes jsem se dozvěděl, že organizátoři tady chtějí stavět nějakou novou budovu. Oni řeší fakt kraviny. Nevím, na co jim bude nová budova, když tu nejsou schopni připravit kvalitní sněhové podmínky. Pokud pravidelně nebudou mít na svěťák přírodní sníh a budou muset pracovat jen s tím, co mají v rezervoáru, a s jen několika dny na stříkaní děly, nedokáží zdejší nikdy tratě kvalitně připravit.
Co s tím?
Myslím si, že IBU by na ně mělo mnohem víc tlačit, jestli tu chtějí velké závody dál pořádat. Rezervoár sněhu, který je v Oberhofu malý, nemá šanci trať pokrýt. Viděli jste už při mužském sprintu, že se muselo závodit na kratší trati, aby se vůbec jelo. Chápu, že kvůli oblevě to nemají jednoduché, že sníh jim odtával, ale oni mají v Oberhofu takové počasí na prd neustále.
Přitom jejich pozice ve Světovém poháru se zdá být neotřesitelná. Němci nedisponují jinými použitelnými areály kromě Ruhpoldingu a Oberhofu, ale mají nejvíce sponzorů IBU a vzhledem k síle svých peněz i vlivu chtějí pořádat dvě kola Světového poháru v každé sezoně.
A to je právě ten problém. Přitom v Evropě rostou další kvalitní areály, jejichž organizátoři dělají mnohem víc pro to, aby závody byly férové. Mně se zdá, že v Oberhofu Němcům ke spokojenosti stačí, že jim sem přijde spousta diváků. Ale jak tu tratě vypadají a že si tady každý závodník zničí dvoje lyže, je jim už víceméně jedno. I vyložené kraviny, které jsou snadno řešitelné, oni neřeší. Třeba nadchody nad tratí, po kterých chodí diváci, kteří mají z lesa boty od bláta. Bláto z bot se z těch nadchodů oklepe na trať, takže pod nimi najednou vznikl blátivý retardér. Dneska naštěstí přituhlo, díky tomu nebylo až tak zle, ale stejně jim to bláto dál protéká dolů na trať. Přitom by stačilo pod nadchody pověsit nějakou plachtu, která by ten bordel odvedla mimo trať.
Když shrnete všechna vaše závodní léta v Oberhofu ze sportovního hlediska, tak vaší nejbláznivější i nejhezčí vzpomínkou je štafeta v roce 2011? Tehdy jste ji coby finišman převzal na 6. místě, ale navzdory trestnému kolu na stojce jste posléze projel cílem druhý, protože řadu chyb dělali na střelnici všichni.
To byl rozhodně fajn zážitek. Hlavně tím, že i po té stojce šlo o nestandardní finiš. Nebylo to takové to klasické poslední kolo, kdy se jede co nejrychleji a ke konci ještě přidáte, ale šlo o velké taktizování. Ale bylo to zajímavé. Zvlášť když jsem o druhé místo svedl úspěšný souboj s Olem (Einarem Björndalenem).
Každopádně je Oberhof nejspíš areálem, kam se na rozdíl od jiných po kariéře vracet nebudete.
Nebudu. Je spousta areálů, kde se mi líbí a kam se rád zajedu podívat v létě nebo i v zimě na závody. Ale do Oberhofu mě nic nepotáhne.
