Už vám došlo, že páteční závod byl vašim úplně posledním ve Světovém poháru?
Už asi jo. Ale poslední dny byly pro mě docela náročné.
Když jste v závěru sprintu sjížděla na stadion, do cílové rovinky a před zaplněné tribuny, na co jste myslela?
Že už tady nikdy takhle nepojedu. A že to celé bylo moc hezké. Zrovna na tenhle sjezd na Holmenkollenu máme krásné vzpomínky, jak jsme tu se štafetou dokázaly s holkama vyhrát. A vůbec, na celou moji kariéru budu vzpomínat s láskou.
V cíli na vás čekali ostatní členové týmu, se šampaňským i v tričkách s nápisem EVA.
A přiletěl kvůli mně kamarád Ondra Mánek (český junior) s kamarádkou Lenkou, to bylo tak hezké, že tam všichni byli.
Loučení bylo u vás spojené i se spoustou slz. Čekala jste, že bude pro vás tak moc emocionální?
Já jsem se na ten konec dlouho dopředu připravovala. Pořád jsem si říkala: To je v pohodě, vždyť jsi už nějaký čas počítala s tím, že skončíš, když jsi viděla, jak se sezona vyvíjí. Ale nebyla jsem až tak připravená, jak jsem si myslela. Najednou přišel poslední svěťák, ten konec tu opravdu byl a na mě to sedlo tak moc, že i mé tělo jako by se vypínalo, protože procházelo totálně stresovou situaci.
Než jste ve čtvrtek večer informaci o konci kariéry zveřejnila na Instagramu, kdo o tom věděl?
Moc lidí ne, ani u nás v týmu. Jen Makula (Markéta Davidová) a od začátku týdne i Egil a Jířa (trenéři Egil Gjelland a Jiří Holubec). Já sama jsem se s tím dost prala a nechtěla jsem mé loučení oznamovat dřív, aby se omílalo třeba měsíc dopředu.
Dojatá a uplakaná. Eva Puskarčíková dává biatlonu sbohem: Je čas na nové věci |
Ale po olympiádě jste nejspíš vnitřně cítila, co uděláte, že?
Jo, olympiáda byla taková poslední kapka. V Pekingu jsem si říkala: No jo, jsem tu jen jako náhradník a když mě potom postaví do štafety, nejsem schopná podržet ji tak, jak bych si přála. Nikdo nechce jezdit s vědomím, že už nedokáže pomoci týmu. Bylo to znamení, že je čas jít dál. Nejsem člověk, který by chtěl zůstávat v reprezentaci jen proto, že mě ještě vezmou na svěťák, protože se jako poslední vejdu do týmu. V tomhle věku mám už jiná očekávání. Už mě to nenaplňovalo. Měla jsem radost, že tu stále mohu být se všemi těmi lidmi, ale sportovní radost se vytratila.
Jaká ta kariéra byla? Vyberte tři slova.
Nevyzpytatelná. Nahoru a dolů. Jako mladou holku mě ani nenapadlo, že bych jednou mohla mít nějakou medaili, nebo že bych jela na olympiádu. Ne, to nebyl můj cíl. Ale povedlo se.
Zároveň byla ta kariéra i emocionální. S lidmi v týmu jsem si vytvořila obrovskou vazbu, formovali mě, udělali ze mě člověka, jakým jsem teď, a moc jim za to děkuju.
A třetí slovo? Náročná. Co si budeme povídat.
Tělo vám sděluje: Už jsi toho na mě naložila moc?
Jo, cítím to. Bylo toho opravdu hodně. Vytratil se někdejší drajv. Pořád bych hrozně chtěla, ale prostě to nejde. Tou hlavou už tělo nepřetlačím, i kdybych se stokrát stavěla na hlavu a byla v mysli sebepozitivnější.
Během vaší kariéry jste protínala generace. Zažila jste zlatou éru se Soukalovou a Vítkovou a později jste dělala mentora mladé Markétě Davidové. Byla to zvláštní změna rolí?
Myslíte z mladé holky ve starou fúrii? (rozesměje se)
To jsem neřekl. Spíš v jakousi starší sestru nebo mamku Markéty, jak vám sama říkala.
Když já měla vždycky tendenci lidi opatrovat, aby jim náhodou něco nechybělo, nebo aby něco nezapomněli. Nevím, jestli jsem takhle formovaná proto, že mám mladší ségru, nebo jsem už od malička směřovala k tomu, že budu úča. Ale nerada lidi s tou svojí starostlivostí moc prudím.
NEROZLUČNÉ. Eva Kristejn Puskarčíková (vlevo) s Markétou Davidovou.
Každopádně bylo pro vás určitě zajímavé zažít obě éry, velký boom i vše, co potom následovalo.
Rozhodně. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem strávila tři čtvrtě kariéry v týmu i s lidmi, jakými byli Boušek (Michal Šlesingr) nebo Ondra Moravec. Pár těch holek skončilo bohužel až příliš brzy, což mě mrzelo, ale vídáme se dál a postupně je v týmu nahrazovali mlaďoši. Tím, že přicházeli postupně, nebyl to pro mě až takový šok, než kdyby se najednou všichni vedle mě vyměnili. Ta lítost z loučení přicházela na etapy.
Vím, že je obtížné vybrat jeden nejkrásnější moment z celé kariéry, protože jich bylo hrozně moc. Přesto, existuje závod, který ve vašich vzpomínkách vyčnívá nad ty další?
Myslím, že naše první stupně vítězů se štafetou na svěťáku v Hochfilzenu (v prosinci 2014).
Třetí místo? Je u vás víc než pozdější slavná štafetová vítězství?
Je. Protože tehdy to bylo poprvé, strašně moc euforické, hezké. Nikdo z nás to nečekal.
HOCHFILZEN 2014. Štafeta českých biatlonistek dojela třetí. Zleva Gabriela Soukalová, Eva Puskarčíková, Jitka Landová a Veronika Vítková.
Na konci té samé sezony jste měly se štafetou na kontě tři vítězství, pět umístění na stupních vítězů a držely jste nad hlavou malý glóbus. Ta zima vám musela připadat až neskutečná, ne?
Byla přímo snová. Vezly jsme se na vlně obrovské euforie. A když se teď zpětně ohlížím, jak stabilní jsme tehdy ve štafetách byly, říkám si, že to bylo vážně neskutečné.
Získala jste i dvě medailová umístění z vrcholných akcí, bronz za smíšenou štafetu v Anterselvě 2020 a dodatečně bronz ze štafety na hrách v Soči 2014. Myslíte, že se té druhé medaile někdy dočkáte?
To se zeptejte těch nahoře (v MOV), kteří její předání řeší. Vážně netuším - a ani se na ni nijak nefixuju, protože to bych taky mohla čekat do nekonečna. Může přijít za rok, nebo taky za padesát let. Radši s ní nějak nekalkuluju, ani jí neleštím místo na poličce.
PRVNÍ INDIVIDUÁLNÍ STUPNĚ VÍTĚZŮ.Eva Puskarčíková (vlevo) v cílové rovince stíhacího závodu v Pokljuce 2016 udržela třetí příčku před Marií Dorinovou-Habertovou.
V sezoně 2016-17 jste skončila celkově třináctá ve Světovém poháru a v individuálních startech dvakrát třetí. Tehdy jste se ocitla na vrcholu?
Asi jo. Už v přípravě před tou zimou jsem si připadala skoro nezničitelná, všechno mi sedlo. Jenže po té sezoně jsem naopak haprovala s ramenem a už se to se mnou začínalo vézt dolů. Rameno bolelo, teprve po roce a půl se zlepšovalo, najednou všechno drhlo a vázlo.
A střelecká pohoda odcházela.
Ona totiž střelecká pohoda jde ruku v ruce i s pohodou běžeckou, kondiční a psychickou. Pokud máte nějaké neduhy, je i na střelbě poznat, že vám něco chybí.
Když už jsme vzpomínali, jaký závod byl ve vaší kariéře nejkrásnější, tak jaký byl naopak nejtěžší?
Vždycky, když se mi něco nepovedlo ve štafetě. Dodnes je mojí noční můrou smíšenka na mistrovství světa 2017 v Hochfilzenu, v mé nejlepší sezoně, ve které jsem dala dvě trestná kola. I tak potom ostatní vybojovali sedmé místo, ale byla to hrozná škoda, jak jsem závod pokazila. A pak ženská štafeta na šampionátu v Östersundu 2019, kdy jsem ji zahájila dokonce trojkou. Chudáci holky, které pak moji ztrátu musely dojíždět. Tyhle výpadky mě vždycky mrzely nejvíc.
Protože jste byla hlavně týmovým hráčem?
Jo, štafety jsem měla moc ráda. Tím víc jsem před nimi bývala nervózní. Cítila jsem tíhu, že jsou tam další tři lidé, kteří na mě závisejí.
Co bude dál? Stanete se učitelkou?
Ještě uvidíme. Teď potřebuju oraz, jet do tepla, vyčistit si hlavu, o všem popřemýšlet a rozebrat si sama v sobě, jaké jsou možnosti. Mám magistra z Masarykovy univerzity a teď si tam na Pedagogické fakultě dodělávám aprobaci zeměpis - tělocvik, dopisuji závěrečnou práci. Už je to hrozně na vůli, ale musím to zvládnout.
Návrat k biatlonu v jiné roli vylučujete?
Momentálně od něj potřebuju na chvíli oddych. Ale neříkám, že na ty dveře někdy v budoucnu nezaťukám a zase je neotevřu. Vždyť biatlon byl celý můj život. Rozhodně se budu dál hýbat a zůstanu i v kontaktu s lidmi okolo něj a budu jim fandit. Kam mě život doopravdy zavane, teprve uvidíme.
Vzpomínám si, jak se Michal Šlesingr loučil v Novém Městě 2020 a po svém posledním startu přišel další den na hromadné závody jen jako divák. Jaké to bude, až v sobotu dorazíte v této roli na Holmenkollen a řeknete si: Už nejsem závodnice?
To si radši ani nebudu říkat. Prostě tam půjdu, budu všem fandit a nebudu nad tím moc přemýšlet, protože jinak bych zase brečela.
